Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
POUZE TRPÍCÍ BŮH MŮŽE ZACHRAŇOVAT / ONLY A SUFFERING GOD CAN SAVE (I)
Je naprosto zřejmé, že Bůh plně připouští a nezadrží genocidy, týrání dětí, kruté války, nevýslovné lidské a zvířecí utrpení, uvěznění nevinného, sexuální zotročování dívek, vymírání celých druhů a civilizací, tragické životy závislých. Dále se zdá, že Bůh je „příčinou“ nebo alespoň připouští přírodní katastrofy sucha, povodní, hurikánů, tornád, tsunami, epidemie, zamoření škůdci, fyzický hendikep, duševních onemocnění, a bolestivou nemoc jakéhokoli druhu… Co si s tím máme počít? Pro mě existuje schůdné a láskyplné řešení. Pokud je Bůh nějak přítomný utrpení, spoluúčastní se jako objekt utrpení, v plné solidaritě se světem, který stvořil, potom mi dává Bůh a toto stvoření smysl. Pokud jsme v tom alespoň společně, a lidské utrpení má nějaký směr a vesmírný / ‚vyšší‘ smysl, dokážu takovému Bohu odpustit, že nás ponechal na místě, které se jeví jako úžina zoufalství, a dokonce možná takového Boha dokážu milovat a důvěřovat mu. | The evidence is overwhelming that God fully allows and does not stop genocides, the abuse of children, brutal wars, unspeakable human and animal suffering, the imprisonment of the innocent, the sexual enslavement of girls, the regular death of whole species and civilizations, the tragic lives of addicts. Further, God seems to fully “cause” or at least allow, the “natural” disasters of drought, flood, hurricane, tornado, tsunami, plague, infestation, physical handicap, mental illness, and painful disease of every kind… What are we to do with this? For me, there is a workable and loving way through this. If God is somehow in the suffering, participating as a suffering object too, in full solidarity with the world that He or She created, then I can make some possible and initial sense of God and this creation. At least if we are participating in something together, and human suffering has some kind of direction or cosmic meaning, I can forgive such a God for leaving us in what seems like such desperate straits, and maybe I can even find love and trust for such a God. (Only a Suffering God Can Save / page 120-121) |
Poznámka: Myslím, že s těmito tíživými otázkami jsme se setkali již všichni – ať ve svém osobním životě, u blízkých, u lidí neznámých (z novin, televize) nebo právě na úrovni většího celku – povodně, genocida, války. Asi také tušíme, že na to opravdu neexistuje univerzální odpověď, pokud na to odpověď vůbec nalézt jde. Pro každou situaci je to individuální, a přece stejně nepochopitelné. Někdy si říkám, jak je možné, že člověk je schopen druhému člověku ublížit tak strašným způsobem? Někdy mé otázky přehluší otázky jiné, někdy je radši zaženu a nechci se s nimi zabývat, ale někdy se přerodí v modlitbu, protože si s tím jinak nevím rady a občas se pak dostaví i určité vědomí, že „vše je v pořádku“ (snad mě chápete, není to zlehčování tragických situací)
Otázky / pozvání: z doplňkové knihy, Richad píše: „Hluboké společenství a laskavý soucit vzniká více sdílenou bolestí než sdílenou radostí. Nevím, proč tomu tak je.“ Zažili jste někdy něco podobného, kdy vás sdílená bolest „posunula dál“, kdy jste díky ní prohloubili nějaké přátelství, vztah, manželské pouto. Vzpomeňte si, kdy vás takováto skutečnost nebo situace s někým sblížila. Jak to máte ve svém vlastním životě – navázali jste hlubší společenství skrze sdílení utrpení nebo skrze sdílenou radost?
Pouze pokud je zde větší a lepší výsledek, jsme schopní se ztišit a začít naslouchat a dívat se. Pouze pokud je lidské utrpení v první i poslední řadě i božským utrpením, můžeme si začít spojovat souvislosti. Pouze pokud se připojíme k Bohu a Bůh se připojí k nám, můžeme najít cestu skrze toto všechno… Mnoho z nejšťastnějších a nejmírumilovnějších lidí, které znám, miluje Boha, který kráčí s ukřižovanými lidmi, a tak odhaluje a „vykupuje“ jejich těžký úděl jako by to byl jeho vlastní. Pro ne neplatí, že Ježíš pozoruje lidské utrpení z dálky, ale věří, že je nějakým způsobem v lidském utrpení s námi a pro nás. Když vidím jak zvířata a rostliny, a dokonce hvězdy tak ochotně umírají a nabízejí svá těla příštím generacím, nebo jiným druhům, nebo k ozáření vesmíru, začínám vidět všude jeden opakující se vzorec. To je nejpravdivější úroveň lásky, když se každá věc nabízí na jinou… Je snad utrpení nezbytné, abychom se naučili, jak milovat a opatrovat druhé? Skrze své pozorování / svou zkušenost opravdu věřím, že tomu tak je! | Only if there is a bigger and better outcome, can we calm down and begin to listen and look. Only if human suffering is first of all and last of all divine suffering can we begin to connect any dots. Only if we are joining God, and God is joining us can we find a way through all of this... Many of the happiest and most peaceful people I know love a God who walks with crucified people, and thus reveals and “redeems” their plight as his own. For them, Jesus is not observing human suffering from a distance but is somehow in human suffering with us and for us. When I see animals and plants and even the stars die so willingly and offer their bodies for another generation, or another species, or the illumination of the universe, I begin to see one pattern everywhere. It is the truest level of love, as each and every thing offers itself for another… Is suffering necessary to teach us how to love and care for one another? I really believe that it is – by observation! (Only a Suffering God Can Save / page 121-123) |
Poznámka: Ježíš je v utrpení s námi, Bůh s námi kráčí…vzpomněl jsem si na knihu / film Chatrč, který už jsem tu asi několikrát zmiňoval a víte, že patří mezi určité poklady v mém životě. Dovolím si ukázku, která bude do jisté míry vytržená z děje a kdo příběh neznáte, tak nevím, jestli budete všemu rozumět, ale i tak věřím, že to má smysl sem napsat: „Pravda tě osvobodí a ta Pravda má jméno, právě teď je v dílně, celý od pilin. On je smyslem a středem všeho. A svoboda je proces, který probíhá uvnitř vztahu k němu. Potom se všechen ten zmatek, který cítíš, jak víří uvnitř, začne propracovávat ven.“ „Jak můžeš vůbec vědět, jak se cítím?“ zeptal se Mack a také jí při tom hleděl do očí. Neodpověděla, ale sklopila zrak ke svým rukám. Mack její pohled sledoval očima a poprvé si všiml jizev na jejích zápěstích; stejných, jak si právě domyslel, jako ty, které bude mít Ježíš na těch svých. Dovolila mu, aby se lehce dotkl jizev, stop po hlubokých ranách. Konečně znovu zvedl zrak a pohlédl do jejích očí. Slzy si pomalu nacházely cestu po jejím obličeji, malé potůčky v poprašku mouky v na jejích tvářích. „Nesmíš si myslet, že jsme za to, co se můj syn rozhodl udělat, draze nezaplatili. Láska vždycky zanechá výraznou stopu,“ prohlásila tichým, jemným hlasem. „Byli jsme tam spolu.“ Mack byl překvapený. „Na kříži? Ale přece, myslel jsem, že jsi ho opustila – však víš – ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!‘“ Byla to část Písma svatého, která Macka v jeho Velkém smutku často pronásledovala. „Špatně jsi to mystérium pochopil. Bez ohledu na to, co v tu chvíli cítil, já jsem ho nikdy neopustila.“ „Jak to můžeš říct? Zřekla ses ho, stejně jako ses zřekla mě!“ „Mackenzie, nikdy jsem ho neopustila a nikdy jsem neopustila tebe.“
Otázky / pozvání: Jak pociťujeme to, že Bůh s námi sdílí naše bolesti a utrpení? Cítíme v těžkých chvílích oporu, Boží lásku nebo pro svůj smutek nejsme schopní vidět nic jiného?
-jn-
