Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
ÚVOD / INTRODUCTION
| Jak velmi užitečné / prospěšné je vidět hřích jako závislost, jako nemoc, velmi destruktivní chorobu, místo pouze něčeho, co nás činí provinilými, co je hodno trestu nebo něčeho, co “činí Boha nešťastným”. Kdyby hřích Boha opravdu činil nešťastným, bylo by to proto, že Bůh netouží více po ničem jiném než po našem štěstí a přeje si uzdravení našich nemocí. | How helpful it is to see sin, like addiction, as a disease, a very destructive disease, instead of merely something that was culpable, punishable, or “made God unhappy”. If sin indeed made God unhappy, it was because God desires nothing more than our happiness, and wills the healing of our disease (Introduction / Connecting the Gospel and the Twelve Steps, page XV) |
Poznámka: Velmi hezky napsáno – hřích jako závislost a destruktivní choroba. Myslím, že jsem toto přirovnání už určitě někdy slyšel, ale až tady jsem si ho nějak víc uvědomil. Řekl bych, že už jsou pryč doby, kdy jsem dělal věci proto, abych potěšil Boha, aby ze mne nebyl nešťastný…možná se tato motivace ještě někdy objeví, probleskne v mysli. Jsem moc rád, že už také nemusím vnímat Boha jako trestajícího, žárlivého, pomstychtivého…asi bychom našli další negativní popisy a charakteristiky, které čteme převážně ve Starém Zákoně, a které se snaží Boha vměstnat do škatulky, popsat ho, definovat ho těmito nelichotivými atributy, které známe z našich lidských životů. Kolik dobrého bychom mohli my všichni udělat – pro sebe, pro lidi okolo nás, kdybychom „přijali“ a žili tezi, že ‚Bůh netouží po ničem jiném než našem štěstí a přeje si uzdravení našich nemocí‘…Pro mne je tu i paralela se svátostí smíření – jsem nemocný, jdu tedy za lékařem Ježíšem… -jn-
| Kdykoli se Ježíš setkal s lidským utrpením, zabýval se jím “ihned” a snažil se o uzdravení “ihned”. Je spíše ohromující a smutné, že jsme toto všechno odsunuli do budoucnosti v rámci systému odměny pro ty, kdo jsou toho “hodni”. Jako by někdo z nás vůbec byl. Je to právě lidská bolest, které se bojíme? Bezmocnost, stav ztroskotanců je zkušenost, kterou sdílíme všichni, pokud jsme k sobě upřímní, v čemž ale zrovna moc dobří nejsme. Zdá se, že nejsme dostatečně otevření upřímnosti a možná ani dostatečně bdělí, protože většina našeho “harampádí” (balastu) je schována (potlačena) v nevědomí. Je tedy naprosto zásadní nalézt spiritualitu, která nám pomůže dosáhnout této skryté úrovně. Pokud se o to nepokusíme, nic se doopravdy nezmění. | Wherever there was human suffering, Jesus was concerned about it now, and about its healing now. It is rather amazing and very sad that we pushed it all off into a future reward system for those who were “worthy”. As if any of us are. Is it this human pain that we are afraid of? Powerlessness, the state of the shipwrecked is an experience we all share anyway, if we are sincere, but we are not very good at that either. It seems we are not that free to be honest, or even aware, because most of our garbage is buried in the unconscious. So it is absolutely essential that we find a spirituality that reaches to that hidden level. If not, nothing really changes (Introduction / Going Toward the Pain, page XVII-XVIII) |
Poznámka: Krásně se nám to tady propojuje s naším „starým známým“ Jobem – systém budoucích odměn pro ty, kteří jsou toho hodni… Otevřenost, upřímnost a bdělost – to jsou charakteristiky, podněty, způsoby jak uskutečnit a být motivováni k cestě, a pozvat Cestu do svého života. Nevěděl jsem přesně, jak přeložit ono slovo „garbage“, ale harampádí, balast, bordel – asi to můžeme brát jako synonyma – jsou snad alespoň přibližné překlady a většina z nás tomu podvědomě rozumí…. Richard také hovoří o tom, že 12 kroků AA (anonymních alkoholiků) je určitým způsobem skryté evangelium. Zatímco náboženství se z velké části stalo teoretizováním a přemýšlením o tom, kdo patří „k nám“ a kdo už ne, kdo je „hoden“ se k nám počítat a koho mezi sebe nebereme…tzn. z určité části je to o vyčleňování druhých a vymezování oproti „jiným“…což určitě není to, co Ježíš zamýšlel a čemu učil…, tak jediným kvalifikačním kritériem pro to, aby člověk mohl docházet na setkávání AA je, že si uvědomí, že je „nemocný“ a „bezmocný“, řekli bychom, že to nemá ve svých rukou. A jediným možným startovacím bodem je prožití své bezmoci, tam vše musí začít…
Možná ještě než půjdeme s AA dál a do hloubky, podívejte se na jejich stránky v ČR (www.anonymnialkoholici.cz) a také na jejich 12 kroků (www.anonymnialkoholici.cz/pro-cleny/12-kroku-aa), které spolu budeme postupně procházet.
Otázka: Jak vnímám svou víru, své náboženství já? Vede mne do hloubky bytí, pomáhá mi uzdravovat a nebo je to pro mne spíš "klub vyvolených" ve kterém si potvrzuji svou hodnotu?
-jn-
