Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Richard Rohr: Breathing Under Water (komentáře Jarda Novotný)

ALTERNATIVNÍ (JINÁ) MYSL? / AN ALTERNATIVE MIND? (II)

 

Když jste schopní změnit svou mysl na mysl Krista, vaše modlitby již byly vyslyšeny! Tato nová mysl ví, rozumí, přijímá, a vidí správně, široko daleko a moudře. Její modlitby jsou vždy vyslyšeny, protože ve skutečnosti jsou také modlitbami Boha. Pravá modlitba je vždy o tom správném „kdo“. Kdo se modlí? Vy nebo Bůh ve vás? Vaše malé já nebo Kristovo Vědomí? Kontemplativní mysl se modlí jiným smyslem toho Kdo-jsem-já. Ona spočívá a setrvává ve Velkém JÁ JSEM… Modlitba je v zásadě cvičení v božské účasti – vy se připojujete tam, kde je Bůh stále!

If you are able to switch minds to the mind of Christ, your prayer has already been answered! That new mind knows, understand, accepts, and sees correctly, widely, and wisely. Its prayers are always answered because they are, in fact, the prayers of Good too. True prayer is always about getting the “who” right. Who is doing the praying? You or God in you? Little you or the Christ Consciousness? The contemplative mind prays from a different sense of Who-I-am. It rests, and abides in the Great I AM... Basically prayer is an exercise in divine participation – you opting in and God is always there!  (An Alternative Mind / Being Willing to Leg God Change You, page 96-97)

Poznámka: Jednou z knížek, kterou jsem si od AA koupil je i „Dospěli jsme k víře…“ Je to soubor desítek, možná stovek svědectví alkoholiků z USA, kteří díky Bohu, díky setkání s ním, díky modlitbě, díky život proměňující duchovní zkušenosti přestali se závislostí a zůstali střízliví. Rád bych jedno svědectví uvedl (omlouvám se, je to delší). „V průběhu šesti let strávených ve společenství AA jsem prožil tři relapsy. Byly to kruté a skličující epizody. Každá z nich způsobila, že jsem ve vlastních očích ještě více klesnul, a každá z nich také prohloubila mou beznaděj. Jako opět střízlivý jsem získal méně významné zaměstnání a pochopil jsem, že dokončení, byť i méně významného úkolu mi přináší uspokojení a že za pokorou uplatňovanou jako schopnost učení se a hledání pravdy by mohla být Vyšší moc. A pak jsem dostal zcela nečekanou nabídku na velice lukrativní práci, která obnášela velkou míru zodpovědnosti. Jediná odpověď, kterou jsem ze sebe dostal, zněla: „Musím si to rozmyslet.“ Ptal jsem se sám sebe, zda jsem vůbec schopen zůstat střízlivý, nebo jenom nepiju? Jsem schopen si poradit s odpovědností, což také znamená vyrovnat se s tím, že budu znovu úspěšný? Nebo mi Bůh opět umožňuje, abych se sám trestal? Zavolal jsem ženě, kterou jsem sponzoroval. Hovořili jsme spolu o celé záležitosti. Věřila, že bych mohl a vlastně měl nabídku přijmout. Její důvěra mne znovu ujistila, že si uvědomuju, jak mocnou vzpruhou je znovunabytá schopnost cítit sebeúctu a vděčnost za to, že jsem vůbec naživu. Tento nově nalezený pocit mi vydržel po celé setkání AA, které jsme ten večer navštívili. Tématem toho setkání byl jedenáctý krok: „Pomocí modlitby a meditace jsme hledali, jak zdokonalit svůj vědomý styk s Bohem, jak jsme ho chápali my, a modlili jsme se pouze za to, aby se nám dostalo poznání jeho vůle a síly ji usměrnit.“ Doma v soukromí mého pokoje, jsem zažil další šok. Byl jím dopis od mé sestry. Naposledy jsem ji viděl v kanceláři šerifa, kde bohužel ukončila dlouhodobou snahu mé rodiny mi pomoci. Ten den řekla: „Dokonce i naše modlitby se zdají být beznadějné, a tak tě nechávám, aby ses o sebe postaral sám.“ A teď jsem držel v ruce dopis, ve kterém na mě naléhala, abych jí napsal, kde jsem, a co se se mnou děje. Nejprve jsem vyhlédl z okna na bezútěšnou špínu a saze, které pokrývaly střechy okolních domů a potom jsem se rozhlédl po svém nezařízeném pokoji. S hořkostí jsem si pomyslel: „Ano, kdyby mě teď jen viděli!“ Ochraňovalo mě pouze to, že jsem neměl co ztratit, ani o co žádat. Nebo jsem snad přece jen něco měl? Všechny ideály z mládí odplavil alkohol. A nyní se mé sny a naděje – rodina, postavení, zkrátka vše, co jsem kdy měl – vracely, aby se mi vysmívaly. Vzpomínám na to, jak jsem se schovával za stromy před svým bývalým domovem, abych mohl zahlédnout své děti, kdyby náhodou prošly kolem okna. Jak jsem telefonoval své rodině, abych mohl slyšet známe hlasy říkající: „Haló, haló, kdo je tam?“ před tím, než jsem zavěsil. Seděl jsem na posteli a znovu a znovu jsem pročítal sestřin dopis. Už jsem dál nedokázal snášet ta muka. Zoufale jsem vykřikl: „Ó Bože, opustil jsi mne? Nebo jsem opustil já Tebe?“ Nevím, kolik uběhlo času. Když jsem konečně vstal, jakási neznámá síla mě přitahovala k oknu. Náhle jsem spatřil velikou změnu! Ošklivost průmyslového města zmizela pod vrstvou čerstvě napadlého sněhu. Všechno okolo bylo nové, bělostné a čisté. Padl jsem na kolena a obnovil vědomý kontakt s Bohem, kterého jsem znal jako chlapec. Nemodlil jsem se, pouze jsem mluvil. Nemyslel jsem, pouze jsem ulevoval svému těžkému srdci a ztracené duši. Neděkoval jsem, pouze jsem pokorně prosil o pomoc. Tu noc jsem poprvé za dlouhé roky spal klidně, smířený sám se sebou. Spal jsem až do rána a vstával jsem beze strachu a hrůzy z nadcházejícího dne. Pokračoval jsem ve své modlitbě z předchozího dne a řekl jsem: „Vezmu tu práci. Ale dobrý Bože, od této chvíle do toho půjdeme společně – Ty a já.“ Přesto, že mi mohou některé příliš rušné dny nabídnout pouze zlomky klidu, tak i dnes po dvaceti šesti letech stále znám ten vnitřní klid, který pochází z odpuštění sobě samému a z přijetí Boží vůle. Každé další ráno mám víru ve střízlivost – střízlivost, která není pouhou abstinencí, ale je postupným uzdravováním se v každé oblasti mého života. Spolu s přítelkyní z AA, se kterou jsem se oženil před dvaceti pěti lety, jsem se znovu připojil ke své rodině. Byl to radostný návrat. Se sestrou a celou rodinou prožíváme šťastný život a sdílíme obnovení mnohem silnějšího rodinného pouta a vzájemné náklonosti. Od onoho dne důvěřuju a je mi důvěřováno.“

Otázky / pozvání: Kdy jste se modlili za něco, co jste nedostali? Podíváte-li se na to zpětně, v čem byl Boží plán lepší než to, za co jste se modlili / to, co jste si mysleli, že potřebujete? Napište si do deníku o své zkušenosti nevyslyšené modlitby.

Většina meditačních a kontemplativních praktik má co dočinění s konkrétními praktikami rozpoznání a relativizace chorobné povahy lidské mysli. Sám Ježíš dává velmi jednoduchou radu, když říká – Když se modlíš, jdi do svého vnitřního pokoje a zavři dveře.“ Židé věděli, že mluví o „vnitřním já“ – což my nazýváme nevědomí, osobní vnitřní prostor – protože v židovských jednopokojových domech prostě žádný další „vnitřní prostor“ nebyl. Ježíš také říká, „Když se modlíte, nežvaňte jako pohané“, což ukazuje na něco jiného než pouhou slovní modlitbu. Budu to nazývat modlitbou ticha.

Most practices of meditation and contemplation have to do with some concrete practices to recognize and to relativize the obsessive nature of the human mind. Jesus himself gives very similar advice when he says things like, “When you pray, go to your inner room, and shut the door.” Knowing there was no such thing as an “inner room” in a Jewish one-room house, they would have known that he was talking about the inner self, what we would called the unconscious, your personal inner room. Jesus also says, “When you pray, do not babble on like the pagans do,” which is pointing to something other than mere verbal prayer. I would call it the prayer of quiet. (An Alternative Mind / Being Willing to Leg God Change You, page 97-98)

Poznámka: Richard pokračuje – ano, dostali jsme modlitbu Otčenáš, když si o ní učedníci řekli, ale buďme upřímní – Ježíš se chodil modlit do ticha, do přírody a převážně se modlil sám. Klademe důraz na nedělní modlitbu v kostele, liturgické modlitby…Od třináctého století nás nikdo neučil, co si máme počít s naší myslí, když jsme sami… Pro mne byla velmi dobrým úvodem do meditace útlá knížka Laurence Freemana – Křesťanská meditace (https://www.databazeknih.cz/knihy/krestanska-meditace-50566). Freeman mimo jiné píše: „Jako děti jsme se naučili opakovat určité modlitby a prosit Boha o to, co my sami nebo druzí lidé potřebují. To je však pouze polovina tajemství modlitby. Druhou polovinou je modlitba srdce, při níž o Bohu nepřemýšlíme a nerozmlouváme s ním, ani ho o nic neprosíme. Jednoduše s Bohem jsme, s Bohem, který je v nás přítomen v Duchu svatém. Meditace je tedy modlitbou srdce, která nás v Duchu svatém spojuje s lidským vědomím Ježíše Krista… Kontemplativní modlitba není výsadou mnichů či mnišek nebo zvláštních mystických typů. Je to rozměr modlitby, k němuž jsme povoláni všichni… Kontemplace znamená být tichý, klidný a prostý… Modlit se nenaučíme tím, že se o to budeme snažit, ale tím, že se svého snažení vzdáme, pustíme ho. A místo toho se budeme učit být.“

Otázky / pozvání: Kdy jindy začít s meditací, když ne dnes, teď a tady… opět vás tedy zvu do ticha. Večer si rozsviťme svíčku, jinak pozhasínejme a v záři plamene vstupme nejdříve s modlitbou na rtech do modlitby srdce. Nechme sestoupit naši modlitbu z mysli do srdce, z našeho „řídícího centra“ do našeho „středu“ a nechme v nás modlit Ducha… Zkusíte to? Já se těším, že si za chvíli rozsvítím svíčku a… vítej Bože, kterého mám stále ve svém srdci, ale kterého většinou nepouštím ke slovu,… vítej a modli se ve mne.

-jn-

Konec knihy Richard Rohr: Breathing Under Water (komentáře Jarda Novotný)