Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
SLADKÉ ODEVZDÁNÍ SE / SWEET SURRENDER (IV)
Falešná oběť je ve skutečnosti vyhýbáním se „zřeknutí“ vlastního já, zatímco vypadáme šlechetně a oddaně. To je také odhaleno v Ježíšově trvání na tom, že chrám musí být zbořen. Chrám je metaforou pro náboženství, které bylo v jeho časech založené na oběti a je také vysvětlením, proč Ježíš energicky vypouštěl zavřená zvířata určená k oběti, a vůbec vše kolem „prodávání a nakupování“ Boha (Mat 21:12), které pochází z mentality oběti. …Ježíš přišel vyhlásit smrt tomuto náboženství založenému na oběti! Ukončil to, „jednou provždy tím, že nabídl sám sebe“ a „zrušil první způsob oběti a nahradil to způsobem druhým“. | False sacrifice is an actual avoidance of any real “renouncing” of the self, while looking generous or dedicated. This is also revealed in Jesus’ insistence that the temple has to go. The temple is the metaphor for sacrificial religion in his time, and explains why he vigorously releases the animals penned up for sacrifice, and all of the “selling and buying” of God (Matthew 21:12) that follows from the sacrificial mind. …Jesus came to proclaim the death of all sacrificial religion! He ended it “once and for all by offering himself” and “abolished the first sort of sacrifice to replace it with a second”. (Sweet Surrender / The Genius of the Twelve Steps, page 25) |
Poznámka: Přemýšlím, jak vyjádřit to, co mne k tomu napadá…takové to kupčení s Bohem. Já budu chodit víc do kostela, ty mi budeš žehnat… já přidám modlitbu a ty zařídíš, že udělám zkoušku… já se budu teď pořádně postit a vyprosím si u tebe ??? Richard píše, že je třeba se vymanit z tohoto „zásluhového“ systému, kdy já říkám – obětoval jsem ti Bože to a to, tak jsem oprávněný k odměně, svatosti,… Ale Ježíš do toho hodí vidle – Milosrdenství chci a ne oběť. Já zde nijak nebrojím proti přímluvné modlitbě, proti postu… jen se snažím vysvětlit, jak to chápu – i ona modlitba, i půst mne má otevřít lepšímu „naladění“ na setkání s Bohem, Láskou. Není to – já řeknu modlitbu, abys ty – Bože – něco ze své dobroty udělal. Ale pro mne to spíš znamená – Bože, ty víš, že můj bratr trpí tím a tím, já vím, že jsi s ním, ukaž mi cestu, je něco, čím bych mu mohl já pomoct – ta modlitba mne má činit vnímavějším a soucitnějším a tím se připodobňovat ke Kristu. Tak nevím, jestli je to srozumitelné. Podobně to vnímám i s postem. Když vezmu ten nejčastější – půst od jídla. Většina lidí si vlastně představí jenom zřeknutí se jídla, sladkostí,… a dost se nyní hovoří, že o tom to není. Pro mne je to zase jenom částečně pravda – není tady A nebo B, ale A i B, obojí je správně, tak to cítím já. Odřeknutí si jídla (a nemyslím, jednoho krajíce ze čtyř), ale poctivého postu – i to může být způsob, jak se přiblížit k zaslechnutí Božího hlasu. Člověk se pak dostává na určitou jinou rovinu vědomí a je otevřenější a vnímavější… ale pryč od jídla. V jedné postní duchovní obnově s vojenským kaplanem Milanem Novotným se mi líbilo, že bychom měli „odbřeměňovat své blízké od svého JÁ“ – od toho věčného JÁ chci, JÁ potřebuju, JÁ bych si dal, JÁ mám hlad, JÁ to chci jinak – dobré postní předsevzetí, co myslíte? No to jsem se už moc rozepsal…
Otázky: Jak vy vnímáte svou modlitbu? Je to přemlouvání Boha, „házení“ dalších korunek (modliteb, obětí, postů) do automatu s názvem bůh? Je to snaha se „zalíbit“ Bohu, zasloužit si jeho lásku, udělat pro něj něco velikého, omotat si ho okolo prstu, ovládat ho pomocí svých výkonů? Nebo je to spíš hledání způsobů jak se mu přiblížit, jak zaslechnout, jak otevřít srdce a mysl, jak pochopit co je správné v konkrétních životních situacích?
Není žádným překvapením, že nejsme schopní „odevzdat naši vůli a naše životy Bohu, jak mu rozumíme“ – protože chápeme Boží lásku jako oko za oko, zub za zub nebo něco za něco! Dokud byla duchovní cesta života jen soutěží morálních úspěchů, nikdo se necítil dost dobrý, připravený nebo schopný pokročit dál. A mnozí, kteří šli dál, to udělali pouze díky rozštěpení/rozdvojení sama sebe, popřením jejich vlastního ega a stínového já, a poté to předali/vnucovali druhým. | It is no surprise that we could not “turn our will and our lives over to God as we understood him” – because we understood Good’s love as tit for tat and quid pro quo! As long as the spiritual journey was a moral achievement contest, none of us felt worthy, ready, or able to come forward. And many who did come forward did so by splitting themselves, and by denying their own ego and shadow self, and then imposing it on others. (Sweet Surrender / The Genius of the Twelve Steps, page 26) |
Poznámka: Boží láska nekoná systémem – „něco za něco“. Vstupuje nám do hry milost a nezasloužená, bezpodmínečná láska. / Bůh, jak mi ho chápeme – Richard poznamenává, že každý v sobě nosíme obraz Boha a tento obraz určuje hloubku a plnost vztahu k nám samým, k ostatním lidem a celému stvoření. Thomas Merton prý řekl, že „Naše představa o Bohu říká více o nás než o Něm“.
Otázky: Cítíte se dost dobří, hodni lásky? Máte rádi sami sebe? / Jaký obraz Boha si v sobě nosíte?
-jn-
