Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
"ZODPOVĚDNOST JE UDRŽITELNÁ" / ACCOUNTABILITY IS SUSTAINABILITY (IV)
Obvyklý a očekávaný vzorec našeho ega je: hřích -> trest -> lítost -> proměna. Tento vzorec je naprosto zpřeházený Ezechielem po jeho zkušenosti dokonalé lásky od Jahve k Izraeli…. Pro něj se vzorec radikálně změnil a zní takto: hřích -> bezpodmínečná láska -> proměna / transformace -> lítost. | The usual and expected ego pattern is this: sin -> punishment -> repentance -> transformation. This is totally recalibrated by Ezekiel, after experiencing the perfection of Yahweh’s love for Israel. For him the pattern is radically changed and become instead: sin -> unconditional love -> transformation -> repentance. (Accountability IS Sustainability / A Direct Encounter with God’s Love, page 42) |
Poznámka: Takhle na papíře to zní nádherně. V kurzu to na mne dost zapůsobilo a říkal jsem si, to je úžasný, to bych chtěl umět, o to se chci pokoušet. Taky jsem se přistihnul při tom, jak sním, že to takhle bude fungovat i s mým synem, když něco provede a já ho zahrnu bezpodmínečnou láskou, že ho to promění a bude litovat, že něco provedl (musím se trochu usmívat, i když v některých případech věřím, že to fungovat může)
Otázky / pozvání: Jak na vás zapůsobily ony dva vzorce, přístupy? Povedlo se vám někdy „umilovat“ druhého po jeho chybě, že došel k prozření, litoval a omluvil se?
Odpuštění (tady se mi to víc hodí než slovníkový překlad – zodpovědnost) a uzdravování bylo v historii křesťanství považováno za tak nezbytné, že v komunitě získalo oficiální a určenou roli a stalo se dokonce „svátostí“… Náš sklon k odporu, nedůvěře a odmítání odpuštění si vyžádal potřebu, aby jedna osoba jednala s absolutní autoritou ve prospěch duše: „Ve jménu Boha a s autoritou Ducha Svatého ti říkám, že tvé hříchy jsou odpuštěny,“ může říci zpovědník. Vždycky zde musí být lidské zrcadlo, které bude odrážet ten neviditelný božský pohled, zvláště pokud jsou naše hlavy a těla skloněny v hanbě. | Accountability and healing was so deemed necessary in the history of Christianity that it became an official and designated role in the community, and even a “Sacrament”… Our tendency to resist, doubt, and deny ourselves forgiveness made it necessary for one person to speak and act with absolute authority for the sake of the soul: “I announce to you in the name of God, and with authority of the Holy Spirit, that all of your sins are forgiven,” the confessor might say. There often needs to be a human mirror to reflect the un-seeable divine gaze, especially if our heads and body are bowed in shame. (Accountability IS Sustainability / The Sacrament of Confession as One Accountability System, page 43) |
Poznámka: Richard ke svátosti smíření dodává, že terapeuti mu říkali, že by dali cokoli za to, aby dosáhli takové důvěry jejich klientů během pětiminutového setkání, jako dosáhnou někteří kněží při svátosti smíření u kajícníka. A pokračuje: „Síla vztahu vám dovolí za velmi krátký čas dosáhnout velkých uzdravení – ale i velkých zranění, pokud nesedíte se soucitem na ‚křesle milosrdenství‘, ale na ‚křesle trestajícím‘.“
Otázky / pozvání: Můžete si dnes vybavit / napsat nějakou zkušenost – ať dobrou či špatnou – se svátostí smíření. Pokud někdo nemá zkušenost přímo se svátostí smíření, je možné si vybavit okamžik, kdy druhé osobě přiznal nějakou špatnost a ta mu potom odpustila. Jak to na vás působí ve vztahu ke kroku 5?
-jn-
