Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
Breathing Underwater
Sr. Carol Bieleck, RSCJ - https://vimeo.com/94936857
| Postavila jsem si dům u moře. Ne na písku, jak vás možná napadne; ne na pohyblivém písku. A postavila jsem ho z kamene. Pevný dům u silného moře. A dobře jsme se seznámili, moře a já. Dobří sousedé. Ne že bychom spolu příliš mluvili. Setkávali jsme se v tichu. Respektujíce jeden druhého, udržujíce si svůj odstup, ale pozorujíce myšlenky jeden druhého přes plot z písku. Vždy tu byl plot z písku, bariéra, vždy písek mezi námi. A pak jednoho dne, a já stále nevím, jak se to stalo – moře přišlo. Bez varování. Dokonce bez přivítání. Ne náhle a rychle, ale přelévalo se přes písek jako víno, ne jako proud vody, spíše jako proud krve. Pomalu, ale přesto přicházejíce. Pomalu, ale přesto proudíce jako krev z otevřené rány. A mé myšlenky se točily kolem útěku, myslela jsem, že se utopím, napadlo mne, že zemřu. A jak jsem tam byla pohlcena svými myšlenkami, moře se připlazilo výš, až dosáhlo k mým dveřím. A pak jsem si uvědomila, že nebude žádný útěk, žádná smrt ani utonutí. Protože, když moře přijde a volá tě, přestáváte být sousedé, dobří známí, sousedé s přátelským odstupem. A ty poskytuješ svůj dům, aby se z něj stal zámek pro korálové útesy, a učíš se dýchat pod vodou. | I built my house by the sea. Not on the sands, mind you; not on the shifting sand. And I built it of rock. A strong house by a strong sea. And we got well acquainted, the sea and I. Good neighbors. Not that we spoke much. We met in silences. Respectful, keeping our distance, but looking our thoughts across the fence of sand. Always, the fence of sand our barrier, always, the sand between. And then one day, and I still don’t know how it happened - the sea came. Without warning. Without welcome, even. Not sudden and swift, but a shifting across the sand like wine, less like the flow of water than the flow of blood. Slow, but coming. Slow, but flowing like an open wound. And I thought of flight and I thought of drowning and I thought of death. And while I thought the sea crept higher, till it reached my door. And I knew, then, there was neither flight, nor death, nor drowning. That when the sea comes calling, you stop being neighbors, well acquainted, friendly-at-a-distance neighbors, And you give your house for a coral castle, and you learn to breathe underwater. (Sr. Carol Bieleck, RSCJ) |
Poznámka: Bylo pro mne docela těžké to přeložit a nevím, jestli se to povedlo úplně správně. Věřím, že smysl zůstal přibližně zachován a příliš nezkreslen. Nejsem holt překladatel a tento text je vlastně i báseň, hodně o pocitech…Na začátku kurzu jsem si ho pouštěl několikrát, pro sebe jsem si ho určitým způsobem pochopil, zkuste se do něj ponořit vy, jak promluví na vás, to je důležitější než můj pohled, moje vnímání. Budu rád, když o tom napíšete (buď do konference, nebo jenom mne osobně, to nechám na vás), nebo si to klidně nechte doznít jenom pro sebe.
Otázka: Zkuste si odpovědět na otázku, co nebo kdo je pro vás tím mořem?
----
Dostal jsem od jednoho z chlapů krásnou odpověď a s jeho svolením zde uveřejňuji, pro mne byla objevná a obohacující, třeba osloví i vás:
"Úvodní báseň je silná. O probuzení. Buduji svůj dům (život, spiritualita, náboženství), ale chci ho použít jinak. Bohem se inspiruji, vnímám jeho krásu ve stvoření, životě. Někdy svůj dům zaměňuji za boha. Pak je moře, Bůh se vším co je, zlý soused, ohrožuje mě, mého boha. Teprve když moře zalije můj dům, v okamžiku zrodu mystika, narodím se znova, jako Nikodém, v noci, v břiše velryby, pak budu moci říct se sv. Pavlem - můj život je skrytý v Kristu. Mé já svým způsobem zemře, promění se, najednou vstoupí jiná realita, ta pravá, ta jediná, realita Boha. K tomu ten dům je. Je dobře, že stojí. Na tento okamžik čekám, zároveň se ho bojím ...“
-jn-
