Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
ÚVOD / INTRODUCTION (IV)
My všichni jsme závislí. Máme to ve své přirozenosti. Závislost je moderní výraz a poctivý popis toho, co biblická tradice nazývá „hřích“, a středověcí křesťané nazývali „vášeň“ nebo „náklonnost“. …Ve skutečnosti jsme všichni závislí na způsobu, jakým obvykle děláme všechny věci, na všech našich obranných mechanismech a speciálně na našich vzorcích uvažovaní, jak vnímáme a zpracováváme skutečnost. Už z podstaty nemůžete vnímat nebo ovládnout to, na čem jste závislí. Je to vždy skryté a převlečené za něco jiného. Nemůžete uzdravit to, co si nejprve nepřiznáte… Všechny společnosti jsou závislé na sobě samých a vytvářejí hlubokou spolu-závislost mezi sebou. V každé kultuře a instituci se objevují sdílené a „dohodnuté“ závislosti. Často je velmi těžké je uzdravit, protože se tváří jakoby závislostmi nebyly – neboť všichni jsme se domluvili na určité náklonnosti ke stejným věcem a slepotě ke stejným problémům. Nějaká forma alternativního vědomí je vysvobozením tohoto našeho „já“ a osvobozením od kulturních lží. Naše základní duchovní cesta musí nabýt formy nějaké kontemplativní praxe, někdy nazývaná jako „modlitba. Modlitba mění vás „operační systém“. | We are all addicts. Human beings are addictive by nature. Addiction is a modern name and honest description for what the biblical tradition called “sin”, and medieval Christians called “passions” or “attachments”… Actually, we are all addicted to our own habitual way of doing anything, our own defenses, and most especially, our patterned way of thinking, or how we process our reality. By definition, you can never see or handle what you are addicted to. It is always “hidden” and disguised as something else. You cannot heal what you do not first acknowledge. …All societies are addicted to themselves and create deep codependency on them. There are shared and agreed-upon addictions in every culture and every institution. These are often the hardest to heal because they do not look like additions because we have all agreed to be compulsive about the same things and blind to the same problems. Some form of alternative consciousness is the only freedom from this self and from cultural lies. Primary spiritual path must be some form of contemplative practice, once just called “prayer”. “Praying” is changing your operating system! (Introduction / Four Assumptions about Addiction, page XXII – XXIV) |
Poznámka: Richard zde také v jedné nahrávce hovořil o tzv. „programech na štěstí“ (programs for happiness), každý takový program nebo programy máme. Říká, že každá závislost vzniká jako něco malého, u čehož doufáme, že nám přinese trvalé štěstí, pokud toto závislé chování budeme stále opakovat. Může to začít jako radost z vychutnání sklenky vína (a skončí to – pití alkoholu mi dělá dobře a já si užívám života a tak bych měl pít alkohol, abych byl šťastný) nebo další možnost – pochvalné slovo od kamaráda (a skončí to – jsem šťastný, když mne někdo chválí a tak budu dělat jenom ty věci, aby mě druzí chválili a tak dosáhnu potvrzení sebe sama). Typickými programy na štěstí dle nahrávky jsou: (a) potřeba přežití a bezpečí, (b) potřeba úcty a uznání a (c) potřeba moci a kontroly. Tyto programy jsou do určité míry samozřejmě dány i tím, co jsme zažívali v dětství. Ale co je společné pro všechny – tyto programy nefungují – nejsou cestou ke štěstí. A Richard pokračuje, že jak každá náboženská tradice říká – pouze Bůh může být dárce trvalé radosti… Bližší vysvětlení jednotlivých programů na štěstí:
- Potřeba přežití a bezpečí – tito lidé nemají rádi změnu a překvapení, vše je dobré, když to zůstává při starém, opakuje se (to je vlastně program pro štěstí, který mají děti)
- Potřeba úcty, obdivu a uznání – tady mluví Richard hodně i o sobě, jak ho naplňovalo, když mu lidé naslouchali a tleskali. Richard hovoří o tom, že tento program je naprosto závislý na druhých lidech – štěstí si tvořím skrze ně, nemám žádný základ, žádný svůj „střed“. Proto je kontemplativní modlitba jediným způsobem, jak si uvědomit,….a snažit se přetnout onu závislost na hodnocení druhých….
- Potřeba být mocný a mít vše pod kontrolou – tito lidé např. musí mít poslední slovo (musí přidat ještě jednu radu, ještě jeden názor,…). Richard říká, že většina nenávistných emailů, které dostává je právě od lidí, kteří mají tuto potřebu.
Zde jsem se naprosto našel v druhé odrážce a bojuju s tím stále a dokola. Nepopírám, že už jsem schopný si uvědomit – aha, tady není něco dobře, teď bys tohle neměl napsat. Občas se dostávám dokonce do situace, kdy si říkám, doprčic, já nemůžu udělat tuhle věc, protože by mne za to zase druzí chválili a poklepávali po ramenou (a to i přesto, že ta věc je dobrá!). Bojuju s tím, aby tam byl už od začátku i dobrý úmysl a nesloužilo to jen k mému dobrému pocitu a potvrzení mé hodnoty.
Otázka: Jaký je váš program na štěstí? Co jste o sobě poznali? Dejte si pět minut v tichu a zamyslete se, co mne činí šťastným?
Pokud náboženství nepřivádí lidi k mystické a neduální úrovni vědomí, je spíše samo součástí problému než jeho řešením. Upevňuje hněv, vytváří nepřátele a téměř vždy vylučuje ze svého středu ty, kteří splňují současnou definici „hříšníka“. Na takové úrovni je náboženství de-facto neschopné se věnovat jeho svrchovaným úkolům – uzdravování, usmiřování, odpuštění and vytváření pokoje. Jestliže náboženství lidem nezprostředkovává důležitost vnitřního života nebo skutečného života modlitby, pak se míjí se svým vlastním posláním. | When religion does not move people to the mystical or non-dual level of consciousness it is more a part of the problem than any solution whatsoever. It solidifies angers, creates enemies, and is almost always exclusionary of the most recent definition of “sinner”. At this level, it is largely incapable of its supreme task of healing, reconciling, forgiving, and peace-making. When religion does not give people an inner life or a real prayer life, it is missing its primary vocation. (Introduction / Four Assumptions about Addiction, page XXIV) |
Poznámka: Richard dodává, že většina lidí, se kterými se za svou 43-letou (tehdy v době vzniku nahrávky) dobu kněžství setkal, si stále myslí, že Bůh je někde „venku“, daleko, oddělený ode mne a snaží se dosáhnout potvrzení své hodnoty od Boha skrze výkon a dokazování Bohu, jak dobrý jsem.
Otázka / pozvání: v každé kapitole (v průběhu nebo na konci) jsme byli v kurzu vyzvání ke kontemplativní modlitbě (dosaďte si nyní, co chcete – modlitba ztišení, meditace, modlitba srdcem, modlitba usebrání), abychom vypnuli své myšlenky a snažili se zakoušet přítomnost a dostali se tak k pravé Přítomnosti. Přijměte tedy pozvání do ticha, ve kterém může mluvit Bůh, myšlenky se zklidní, prostor dostává Ten, který je. Spousta z vás to možná pravidelně dělá (někteří jsme se s tím setkali i v Nesměři)…někteří zažijí poprvé? Neuspěchejte to, najděte si klidné místo, počkejte až půjdou ostatní spát (nebo vstaňte dřív než ostatní)...
-jn-
