Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
"ZODPOVĚDNOST JE UDRŽITELNÁ" / ACCOUNTABILITY IS SUSTAINABILITY (II)
Každý dobrý terapeut vám řekne, že nemůžete uzdravit to, co si nepřiznáte, a co si vědomě nepřiznáte, vás bude vnitřně ovládat, bude ve vás hnisat a ničit vás i ty okolo. | As any good therapist will tell you, you cannot heal what you do not acknowledge, and what you do not consciously acknowledge will remain in control of you from within, festering and destroying you and those around you. (Accountability IS Sustainability / page 39) |
Poznámka: Udělali jsme zevrubnou vnitřní inventuru. Je velmi důležité si přiznat – ano, i toho jsem schopen, i toto jsem udělal, i tohle mne štve, tady jsem zranil… přiznáváme se sami sobě, přiznáváme se Bohu a … přiznáváme se druhým…možná. Chci říct, že přiznání sám / sama sobě je důležité, ale nestačí to. Budu pokračovat úryvkem z knihy AA Dvanáct kroků a dvanáct tradic (str. 43-44): „Žádnou chybu nelze napravit, dokud nemáme zcela přesnou představu o její skutečné podstatě. Je však třeba učinit více, než jen tuto chybu vidět. Objektivní pohled na sebe sama, jehož jsme dosáhli v rámci čtvrtého kroku, byl přese všechno pouhým pohledem. Všichni jsme například poznali, že nám chybí poctivost a snášenlivost a občas nás sužují návaly sebelítosti nebo falešných představ o vlastní velikosti. Přestože se však jednalo o pokořující zážitek, nemusel nezbytně znamenat zjevný pokrok na cestě ke skutečné pokoře. O svých chybách jsme sice věděli, nadále však zůstávaly naší součástí. Bylo nutno něco učinit a my jsme záhy zjistili, že bez cizího přispění se jich chtěním nebo silou vůle zbavit nedokážeme“….
Otázky / pozvání: Co nás nějakým způsobem ničí? S čím nejsme schopni se smířit a stále na to musíme myslet? Co je za tím, jaká je příčina? Chceme to nechat uzdravit nebo nám tento stav vlastně do určité míry vyhovuje?
Když si lidské bytosti navzájem přiznají „přesnou povahu svých chyb“, setkáváme se tak s lidmi a lidskostí, která obohatí obě strany – a dokonce mění životy – často navždy! Pak už to nikdy není jen cvičení v morální čistotě nebo snaha o znovuzískání Boží lásky, ale ve skutečnosti přímé setkání s Boží láskou. Není to o potrestání jedné strany ale osvobození obou stran. | When human beings “admit” to one another “the exact nature of their wrongs”, we invariably have a human and humanizing encounter that deeply enriches both sides – and even changes lives – often forever! It is no longer an exercise to achieve moral purity, or regain God’s love, but in fact a direct encounter with God’s love. It is not about punishing one side but liberating both sides. (Accountability IS Sustainability / A Direct Encounter with God’s Love, page 39-40) |
Poznámka: Opět cituji ze zmiňované knihy: „Pokud jde o potírání egoismu, je málokterý krok programu obtížnější než právě tento. Stěží však lze některý považovat za nezbytnější z hlediska dlouhodobé střízlivosti a vyrovnanosti mysli.“… Myslím, že to platí obecně, nejen pro lidi závislé na alkoholu. … Je hrůza, jak se mému egu nechce se přiznat k něčemu, co jsem udělal, jak se nechce pokořit…uff.
Otázky / pozvání: Zažili jsme někdy takové „přiznání chyb“ např. při setkání srdcí mezi manželem a manželkou, nebo otcem a synem, ? Mezi nejbližšími je to vždy nejtěžší…to se asi shodneme. / Jaké osobní selhání je pro nás těžké si přiznat? O co těžší by to bylo přiznat někomu druhému?
