Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
"DOBRÉ SVĚTLO" / A GOOD LAMP (II)
Vidění a pojmenování našich skutečných chyb pravděpodobně není ani tak darem pro nás – i když to také – jako pro ty okolo nás. Když jsem byl mladý, tak mi můj františkánský novicmistr řek: „Musíme se snažit druhým usnadnit, aby nás mohli milovat“. Jsem si jistý, že jsem tuto radu potřeboval! Je docela jednoduché milovat a být s takovými lidmi, kteří jsou transparentnější a připouští své mezery a osobnostní nedostatky. Nikdo z nás nepotřebuje a neočekává, že lidé okolo nás budou bezchybní, ale chceme být s lidmi, kteří jsou otevření a upřímní, co se týče jejich chyb a nedostatků a je naděje, že z nich vyrostou / dostanou se díky nim dál. | …Seeing and naming our actual faults is probably not so much a gift to us – although it is – as it is to those around us. As my Franciscan novice master said to me as a young man, “We must try to make it easier for others to love us.” I’m sure I needed that advice! People who are more transparent and admitting their blind spots and personality flaws are actually quite easy to love and be with. None of us need or expect perfect people around us, but we do want people who can be up front and honest about their mistakes and limitations, and hopefully grow from them. (A Good Lamp / page 32) |
Poznámka: Moc se mi líbila novicmistrova rada Richardovi. I já bych se měl snažit to druhým ulehčovat, někdy se to daří, jindy asi moc ne – ale to tak máme každý. Já jsem možná někdy až příliš tvrdý na druhé, nebo jsem určitě býval, říkala mi to nejen manželka, ale cítil jsem to i od druhých, snad už je to lepší. Musím se stále učit být tolerantnější a hledat na druhých to dobré a případně jim pomáhat to rozvíjet.
Otázky / pozvání: Máme okolo sebe lidi, kteří jsou spíše otevření a upřímní? Jak se nám daří být upřímní v našich manželstvích, vztazích na pracovišti, ve farnosti? / Můžeme si dnes vzít papír a tužku a napsat si co nás napadne – (a) proč si myslíme, že nás mají lidé rádi, (b) čím jim jejich lásku k nám neusnadňujeme, čím jim bráníme nás milovat?
Myslím, že lidé jsou určitě „stvoření k obrazu a podobě Boha“ (Gen 1:26), protože to je to, co Bůh také chce: prostá upřímnost a pokora. Není zde jiný způsob jakým číst Ježíšova podobenství O marnotratném synu (L 15:11-32) nebo O celníku a farizeovi (L 18:9-14). V každém příběhu, je nakonec ospravedlněn ten, kdo chyboval – jednoduše proto, že je upřímný. Jak je možné, že jsme tak důležitou věc přehlédli? Domnívám se, že je to tím, že ego o sobě chce smýšlet jen dobře a odmítá jakoukoli stínovou stránku svého bytí. Pouze duše ví, že nejlépe rosteme „v údolí stínů“. | I think humans are certainly “created in the image and likeness of God” (Genesis 1:26) because that is what God appear to want too: Simple honesty and humility. There is no other way to read Jesus’ stories of the prodigal son (Luke 15:11-32) or the publican and the Pharisee (Luke 18:9-14). In each story, the one who did wrong ends up being right – simply because he is honest about it. How have we been able to miss that important point? I suspect it is because the ego wants to think well of itself and deny any shadow material. Only the soul knows that we grow best in the shadowlands. (A Good Lamp / Ongoing Shadow Boxing Is Absolutely Necessary, page 33) |
Poznámka: Toho jsme si v kurzu nejvíce vážili, když jsme byli schopní otevřeně a upřímně vyznat naše pocity, s pokorou si přiznat, že máme své chyby a že s nimi s Boží pomocí něco hodláme dělat. Ta pokora, to je věčné téma, i pro mne…občas si to uvědomím při tom, když mi něco „vypadlo z pusy“ – už v té setině vteřiny, kdy jsem to dořekl, jsem se zastyděl nebo mne napadlo, jak to, že jsem něco takového vůbec vypustil? Napadají mne tu ony 3 brány, jimiž má projít naše slovo, než ho vyřkneme – (i) je to, co chci říct pravda? (ii) je to, co chci říct z lásky? a (iii) je vůbec potřeba, aby to zaznělo / je to důležité?
Otázky / pozvání: Přečtěme si několikrát pomalu jedno nebo obě dvě podobenství, a to skrze optiku svého stínového já, toho, které nechceme vidět, našeho „neakceptovatelného já“… S kým jsme schopní se ve své současné životní situaci nejlépe identifikovat? Je to marnotratný syn, jeho bratr nebo snad milosrdný otec? Nebo je nám v druhém podobenství bližší farizej, protože naše ego nám říká, jak jsme přece lepší než ostatní?
-jn-
