Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
PROČ POTŘEBUJEME PROSIT? / WHY DO WE NEED TO ASK? (IV)
Závislost vyčerpává naši duchovní touhu. Odvádí naši nejhlubší a pravou touhu, ten vnitřní proud a životní sílu, která nás nutí „toužit a dychtit po bystré vodě“ (Žalm 42). Duchovní touha je hnací silou, kterou do nás Bůh vložil už na začátku, touha po totálním uspokojení, po domově, po nebi, po božském spojení, a tato touha se právě přemístila na špatný objekt. Je to má častá zkušenost, že mnoho lidí, kteří se léčí ze závislosti mají jedinečný a velmi naléhavý smysl pro duchovní věci. | …Addiction uses up our spiritual desire. It drains away our deepest and true desire, that inner flow and life force which makes us “long and pant for running streams” (Psalm 42). Spiritual desire is the drive that God put in us from the beginning, for total satisfaction, for home, for heaven, for divine union, and it just got displaced onto the wrong object. It has been a frequent experience of mine to find that many people in recovery often have a unique and very acute spiritual sense. (Why Do We Need to Ask / Right Relationship with Life Itself, page 65) |
Poznámka: Pokud si nesprávné touhy uvědomíme, kontemplativní způsob života může člověku pomoci se vymanit ze závislosti, která se nám tu špatnou touhu snaží uspokojit. Kontemplace v nás může vytvořit prázdnotu, která má schopnost se opět naplnit duchovní touhou.
Otázky / pozvání: Po čem v našem životě toužíme? Je to touha, která nás vede k Životu nebo naopak nás vrhá do závislosti a do koloběhu frustrace, nezdravého úsilí, strachu, hříchu?
A tak je důležité se ptát, hledat a tlouct, abychom se udrželi ve správném vztahu k Životu jako takovému. Život je dar, naprosto darovaný bez jakýchkoli nákladů, a to každým dnem a každičký jeho kousek. Každý den zvolený „postoj vděčnosti“ vám nechá ruce otevřené k očekávání tohoto života, dovolí vám ho žít a přijímat na stále hlubších úrovních uspokojení – ale nikdy si nemyslete, že si ho zasloužíte. Dle mé zkušenosti, pokud nejste radikálně vděční každý den, převáží odpor a znechucení. Z nějakého důvodu, prosit o „chléb náš vezdejší / každodenní chléb“ je důležité, abychom si uvědomili, že je nám dáván. Neprosit o nic znamená brát své úsilí, potřeby a cíle – a sám sebe – příliš vážně. Popřemýšlejte, zda to není pravda ve vašem vlastním životě. | So it is important that you ask, seek, and knock to keep yourself in right relationship with Life Itself. Life is a gift, totally given to you without cost, every day of it, and every part of it. A daily and chosen “attitude of gratitude” will keep your hands open to expect that life, allow that life, and receive life at ever-deeper levels of satisfaction – but never to think you deserve it… In my experience, if you are not radically grateful every day, resentment always takes over. For some reason, to ask “for your daily bread” is to know that it is being given. To not ask is to take your own effort, needs, and goals – and yourself – far too seriously. Consider if that is not true in your own life. (Why Do We Need to Ask / Right Relationship with Life Itself, page 65-66) |
Poznámka: Přátelé, došli jsme na konec sedmého kroku, který nám hovořil o pokoře a proč je důležité prosit – ne proto, abychom přemlouvali Boha, ale abychom měnili naše srdce.
Otázky / pozvání: Vděčnost je život probouzející a může strhnout lavinu radosti a štěstí. Zkusme někomu vyjádřit svou vděčnost. Ano, můžeme Bohu, ale – nepochopte mne špatně – tam nás to leckdy „nic“ nestojí; mám na mysli nějakou blízkou osobu, které jsme to už třeba dlouho neřekli. Zkusme se podívat na své manželky / manžele / děti / rodiče… a říct – jsem vděčný, že tě mám. Možná to nepůjde samo, možná nám něco brání. Právě potom je to obrovská příležitost udělat zase malý krůček dál – v pokoře, že jako oni nejsou dokonalí, tak ani my dokonalí nejsme. Možná nám to nejde přes pusu, možná ani přes „srdce“ – pak je třeba se na to připravit. Snad pomůže vzbuzení vděčnosti, uvědomění si darů, které od toho člověka zakoušíme, a pak se můžeme nechat uzdravit tichem – 10, 15, 20 minut v tichu, a v srdci jen vděčnost… Richard také v doplňkové knize radí, že si můžeme založit ‚deník vděčnosti‘, kde si každý den zapíšeme, za co jsme dnes vděční. Pro někoho to může být dobrý podnět – čeká nás adventní doba, a pokud by se někomu z nás povedlo např. celý Advent takto dávat vyrůstat naší vděčnosti, pak díky Bohu.
-jn-
