Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
ÚVOD / INTRODUCTION (III)
…Je to má více než čtyřicetiletá zkušenost jako kněze, že to samé můžeme říci o spoustě křesťanů a duchovních, kteří jinak mají dobré úmysly. Jejich náboženství se jich nikdy nedotklo, nikdy jím nebyli uzdraveni na úrovni „nevědomí“, kde jsou uloženy všechny skutečné motivace našeho jednání, všechny bolesti, neodpouštění, hněv, zranění a klamné představy – jsou tam dobře schovány a přesto plně funkční a provozuschopné. Nikdy nešli do své „vnitřní komnaty“, kam nás Ježíš zve a kde se vše v tajnosti skrývá (Mat 6:6). Křesťané jsou obvykle upřímní lidé s dobrými úmysly, dokud se však nejedná o otázky ega, kontroly, moci, peněz, zábavy a bezpečí. Potom mají tendenci se chovat jako všichni ostatní. Často jim dáváme falešnou verzi evangelia, určité „fast-food“ náboženství bez jakékoli hluboké přeměny (transformace) jejich osobnosti; a výsledkem je duchovní neštěstí (katastrofa) „křesťanských“ zemí, kde jsou lidé orientovaní na spotřebu (konzum), jsou pyšní, agresivní (bojechtiví), rasističtí, rozdělující se do společenských vrstev, a závislí jako kdokoli jiný – a obávám se, často dokonce horší. | …It is my experience after over forty years as a priest that we could say the same about many well-intentioned Christians and clergy. Their religion has never touched them or healed them at the unconscious level where all of the real motivation, hurts, unforgiveness, anger, wounds, and illusions are stored, hiding – and often fully operative. They never went to “the inner room” where Jesus invited us, and where things hid “secretly” (Mathew 6:6). Christians are usually sincere and well-intentioned people until you get to any real issues of ego, control, power, money, pleasure, and security. Then they tend to be pretty much like everybody else. We often gave them bogus version of the Gospel, some fast-food religion, without any deep transformation of the self; and the result has been the spiritual disaster of “Christian” countries that tend to be as consumer-oriented, proud, warlike, racist, class conscious, and addictive as everybody else – and often more so, I am afraid (Introduction / The Vital Spiritual Experience, page XXI) |
Poznámka: Občas se mi chce už říct: „Richarde, ty do nás křesťanů pořád šiješ, to je hrůza“. Ale pak vždy musím tak nějak uznat, že má pravdu. Nemám jeho více než čtyřicetiletou zkušenost (kněze), mám jenom jednačtyřicetiletou zkušenost života (křesťana tak asi dvaceti až pětadvacetiletou)…a asi je dobré si přiznat, že i mne se „mé náboženství“ hodně dlouho nedotklo a někdy se mnou nedělá nic ani teď. Býval jsem jenom konzument nedělních mší s občasnou četbou Písma bez nějaké touhy a snahy porozumět, spíš jsem jel na výkon – kolik toho stihnu přečíst za den (no každý nějak musíme začínat, nezlobím se za to na sebe, spíš se nad tím musím pousmát; vím, že do první poloviny života to i nějak patří)… Věřím, že situace se alespoň o trochu zlepšila – už hledám, už se ptám, už chci přijít na kloub, už čekám v tichu, už toužím být Bohu blízko a ve vztahu. Jasně, jsou chvíle, kdy zase jenom chodím do kostela a odsedím si to, aniž bych postřehnul, o čem bylo kázání, vyjdu z kostela a zase už myslím jenom na to, co musím zařídit, co mě čeká… Musím také přiznat, že i já – pokud se týká peněz, ega, zábavy a bezpečí – jo, jsem velmi často naprosto stejný jako ti, kteří Boha nehledají a nesetkali se zatím s jeho láskou. Proto jsem moc vděčný za hluboké rozhovory a sdílení v naší pardubické skupince chlapů, za dobré kamarády a našeho kněze ve farnosti, za chlapské akce v Nesměři, za programy pro táty s dětmi v Albeřicích – zde všude se mi dostává rozhodně mnohem víc než nějaké „fast-food náboženství“… to vše, cítím, pomáhá k mojí postupné přeměně
Otázky: Co vy? Jak jste na tom? Dotýká se vás vaše náboženství, pomáhá vám uzdravovat vaše rány? Vede vás k růstu a transformaci?
Neschopnost vidět naše osobní pochybení je podobná naší neschopnosti vidět institucionální hříchy a hříchy na úrovni celých národů. To je identický vzorec pro závislost a popření. Díky Bohu, že papež Jan Pavel II. začlenil do naší slovní zásoby slova jako „strukturální hřích“ a „institucionální hřích“. Ve většině křesťanské historie až doposud to nebylo ani součástí diskuze, protože jsme se soustředili výhradně na naše osobní hříchy. | Our inability to see our personal failures is paralleled by our inability to see our institutional and national sins too. It is the identical and same pattern of addiction and denial. Thank God that Pope John Paul II introduced into our vocabulary words like “structural sin” and “institutional sin”. It was not even part of the conversation in most of Christian history up to now, as we exclusively concentrated on “personal” sins (Introduction / The Vital Spiritual Experience, page XXII) |
Poznámka: Richard dává příklady – americká závislost na ropě, válce a „impériu“; závislost církve na její absolutní výjimečnosti; závislost chudých lidí na jejich bezmoci a pocitu obětního beránka; závislost „bílých“ na nadřazenosti; závislost bohatých lidí na jejich postavení… Zkoušel jsem si vyhledat na internetu nějaké články na téma strukturální hřích a bylo to zajímavé čtení. Je určitě důležité si uvědomit, že já jsem zodpovědný za své jednání, mám se snažit být dobrým člověkem, ale některé věci jsou opravdu nad úrovní toho, co můžu ovlivnit a jsem prostě součástí systému, který je hříšný a chce se říct, že to nejde jinak. Ale i tak jsem přesvědčený, že na „svém písečku“ můžu začít narušovat a měnit zaběhnutý systém, můžu otupovat sílu společného hříchu svými diverzantskými akty lásky, odpuštění, pomoci nespravedlivě stíhanému, finanční pomocí v nouzi…dosaďte si sami. Zkuste si odpovědět, jaké vy vidíte strukturální a institucionální hříchy a co proti nim můžete vy konkrétně udělat / co proti nim děláte?
Otázka: Jaké vy vidíte strukturální a institucionální hříchy a co proti nim můžete vy konkrétně udělat / co proti nim děláte?
-jn-
