Den odletu (29.5. 2017, pondělí)

Nervózně kontroluju znovu každý detail a připevňuju taštičku se sandálama pod batoh. Je fakt malej a těma nemnoho věcma nacpanej k prasknutí, takže deset kousků zelňáků, co jsem si upekl na cestu, musím nacpat v igelitu k nim. Dávám si na krk jako odznak poutníka do Compostely malou poutnickou mušli hřebenatku, mušli sv. Jakuba, a vyrážím. Cestou se v poutnickém zastavuju ještě v práci a loučím se s těmi, co tam právě jsou. Tak jako domov, od té chvíle se mi i práce stává místem, ze kterýho jsem vyšel.

Plán na dnešní den, ten jedinej podrobnej plán co mám, je jasnej. Odlet v poledne do Toulouse, přílet kolem půl čtvrté odpoledne a pak pěšky do centra. V bazilice sv. Saturnina kolem páté slavnostně zahájím svou pouť. Na internetu jsem si našel, že je tam do 18h denně průvodce poutníků, takže mi snad poradí co dál, kde se nejlíp ubytovat a jestli nemám ještě rovnou třeba vyrazit kousek z města. A dá mi první razítko do mého kredenciálu (credencial je průkaz poutníka, knížečka s prázdnými listy pro razítka z jednotlivých míst, kudy poutník prochází a kde přespává. Bez tohoto průkazu ho v ubytovnách pro poutníky neubytujou a tak jsem si jeho českou podobu koupil ještě v Praze v ústředí Českého svazu turistů).

Na letišti čekám po odbavení na svůj let. Nejprve se u něj na tabuli objevuje informace o hodinovém zpoždění, pak o další hodinu a nakonec o celých šest hodin spolu s hlášením, že cestující tohoto letu si mohou jít vyzvednout poukázku na jídlo. V mexickém fastfoodu u chilli con carne a bezednýho kelímku s Colou si naplno uvědomuju pravdu, kterou nám chlapům zdůrazňoval Richard Rohr při svých přednáškách. Neměj nic za jisté („Take nothing for granted“). Otevřenou baziliku a průvodce poutníků určitě nestihnu. Nevím, co se stalo, nevím, jestli vůbec ještě dnes odletím. Nacházím si v mobilu na mapě ubytovnu nejblíž sv. Saturninovi. Víc teď nenaplánuju. Čekám.

Konečně nahlásili odlet, nastupuju do letadla a když už rolujeme po startovací dráze a zřejmě proto až teď, aby si to cestující s letem nerozmysleli, se dozvídám důvod zpoždění. Letadlo na Prahu, které ráno startovalo z Toulouse a teď zase letí zpět, mělo poruchu a muselo se vrátit. Jakoby pro větší efekt tohoto sdělení se nad okénky uvnitř začíná valit bílá mlha. Tak nás pilot hned uklidňuje, že tohle je v pořádku, to že se tam jen sráží studený vzduch z klimatizace.

Do Toulouse přilétáme až po deváté večer a cestou z letiště zjišťuju, že mi pro Francii nefungují do mobilu stažené mapy. Musím se tedy spolehnout na zevrubnej papírovej plánek, držet směr ulicemi a občas se pokoušet doptat kolemjdoucího. Těch je stále méně, zato začíná stále víc pršet. Taky úvaz taštičky se sandálama nemá příslušnou pevnost pro delší pochod a sandály mi plácaj do stehen. V tomhle stavu zarputile přicházím k bazilice. Je jedenáctá v noci, u baziliky se v jediném výklenku dostatečném pro ochranu proti dešti usadil už bezdomovec. Na rozmáčený a nepodrobný papírový mapce hledám trochu zoufale tu nejbližší ubytovnu. Po notném bloudění a doptávání se v ještě otevřených barech (doptávání je třeba brát s rezervou, neumějí anglicky a já zase francouzsky) přicházím k vyznačenýmu místu a ani nevím, co si od toho slibuju. Všechno je už dávno beznadějně zavřený, ale co jinýho bych měl dělat?

U zamčený branky La petite Auberge de St Sernin se u mříží (fotka je až z druhého dne ráno) doslova srážím se slečnou, která po celodenní službě odchází domů o hodinu později než by měla, unavená a docela na tuhle práci nasraná. Chápe ale moji situaci a po ujištění, že můžu platit kartou (na otevírání pokladny už by prý neměla nervy) mě za 22€ ubytovává. V pokoji básníků (mají tam pokoje pojmenované) už spí šest dalších poutníků, svítím si mobilem a zcela prozaicky věším po posteli mokrý věci.

Uléhám vyděšenej i vděčnej. Říkám si, že tohle je teda dost drsnej začátek. Kluk nade mnou sebou celou noc nervózně cuká.