Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr

CC BY-NC-SA 4.0

Miloslav Musil: Cestou III (z Prahy do Kostnice) cestovní deník - pokračování Cesty II Miloslav Musil Na úvod  Jestli chci dokončit svoje putování do Santiaga de Compostela z domova, tak mám nejvyšší čas. To mi začalo být jasné už když jsem loni na jaře kvůli bolestem z patní ostruhy musel přestat běhat i vic chodit. Později, když se to nelepšilo, v rámci návštěvy lékaře a preventivních vyšetření mi navíc našli počáteční stadium … ...
Miloslav Musil: Cestou II (z Kostnice do Toulouse) cestovní deník - pokračování Cesty I   Miloslav Musil Na úvod a na vysvětlenou Před Vánocemi 2019 se mi naskytla možnost převést si celých deset dní dovolené do dalšího roku. A tak jsem začal znovu uvažovat o pokračování své pouti, i když vlastně odzadu, s cílem v Toulouse. Dojít tam rovnou z Prahy se ale rovnalo snu, který se nikdy nenaplní. Potřebné dva měsíce bych dohromady současně se zaměstnáním … ...
Miloslav Musil: Cestou
Miloslav Musil: Cestou I (z Toulouse do Santiaga de Compostela) cestovní deník Miloslav Musil Na úvod a na vysvětlenou Možná jste se někdy taky už potkali s pocitem, že uvnitř vás je něco většího, než jste vy sami. A připadali jste si přitom jako blázen z Dobrého vojáka Švejka, který tvrdil, že uvnitř naší Země je ještě jedna, ale ta je mnohem větší. Zároveň je tenhle pocit tak neodbytný, že se na něj snad až příliš snadno adaptujeme a dáme mu, nebo spíš přijmeme pro něj ze … ...
Den odletu (29.5. 2017, pondělí) Nervózně kontroluju znovu každý detail a připevňuju taštičku se sandálama pod batoh. Je fakt malej a těma nemnoho věcma nacpanej k prasknutí, takže deset kousků zelňáků, co jsem si upekl na cestu, musím nacpat v igelitu k nim. Dávám si na krk jako odznak poutníka do Compostely malou poutnickou mušli hřebenatku, mušli sv. Jakuba, a vyrážím. Cestou se v poutnickém zastavuju ještě v práci a loučím se s těmi, co tam právě jsou. Tak jako domov, od té …
Den první, konečně poutník (30.5. 2017, úterý) Vstávám jako první. Venku neprší a já chci co nejdřív k bazilice. Potichu se sbírám, na chodbě vymýšlím nový přichycení taštičky na sandály (ukázalo se jako vhodný a praktický i pro další věci a sloužilo mi dobře po celou dobu pouti) a vyrážím. Bazilika je teď kolem půl osmé ještě zavřená a studenti, co jdou kolem do školy, mi vysvětlujou, že se otevírá až za hodinu. Jdu si koupit croissant a zapíjím ho vodou. Sedím pod portálem na …
Den druhý, na plný obrátky (31.5. 2017, středa) Probouzí mě ještě za tmy silný déšť. Snídám a vyhlížím ven. Nebe je úplně černý a před dveřmi je obrovská louže, která se dopadajícími proudy vody úplně vaří. Prostě leje jako z konve a nevypadá to, že jen tak přestane. Dopíjím kafe, nechce se mi z pohodlí herberku vylézt, ale musím. Sundavám si brýle, odepínám nohavice z kalhot, beru si šusťákové návleky přes holeně, aby mi do bot alespoň nešla voda a bláto shora (moc užitečná věc) a …
Den třetí, paní domácí (1.6. 2017, čtvrtek) Vstávám před sedmou, s Maximem (ta slečna se jmenovala Lea) jsme domluveni, že vstává taky tak. V kuchyni už na mě čeká snídaně. Nabízím nějaký finanční vyrovnání, ale on odmítá. Já rozumím a netlačím. Loučím se a vyrážím na cestu. Tentokrát rovnou v sandálech, boty přivazuju tkaničkama na batoh. Plosky nohou pobolívají, ale jde to. Ostatně musí. Je příjemný svěží ráno, který se postupně cestou mění na úpal. Na cestě potkávám první tři …

Den čtvrtý, gaskoňskem (2.6. 2017, pátek)

Nečekám na snídani a vstávám časně. Chci být co nejdřív v Marciacu, nasnídat se až tam a koupit si konečně opalovací krém, než začne sluníčko pálit. Taky si znovu beru pevný boty. Po ránu je v trávě rosa a mně se po včerejšku navíc zdá, že těm mým ploskám, zejména na pravý noze, kde už puchýře mám, pevná bota dělá líp. Vycházím před sedmou a v Marciacu jsem o půl desáté. Odtud je to jen asi 20 km do vesnice Lupiac, kde se narodil d'Artagnan. Jen kousek, ale přece jen příliš moc na to, abych se tam vypravil. Ve výloze místního pekařství mají mušketýry a já se rozhoduju, že trochu poupravím svůj ranní rituál pravidelnýho holení tak, že si nechám růst knír a špičku pod dolním rtem aspoň trochu podobně, jak to nosili oni. Co naroste, to naroste.

Konečně vidím supermarket dostatečně velkej, aby v něm měli i krém na opalování. Kupuju si ho a hned před obchodem se s ním mažu. Zatahuje se a od téhle chvíle ho nebudu ve Francii potřebovat.

Před obchodem budím jako poutník pozornost, moc jich tudy asi neprochází. Pak pokračuju cestou do Maubourguetu, trhám si volně rostoucí třešně a v městečku se pak snažím najít inzerovaný herberk v místním kempu. Všude je ale pusto a hlavní vchod je zamčenej. Vedle zoufale sedí další poutník, co je úplně vyčerpanej a neví si rady. Španěl z Granady, bolí ho koleno a už nemůže dál. Vracím se poptat do místního infocentra a tam mi paní s úsměvem podává svazek klíčů, dává razítko do kredenciálu, přidává plánek kempu a vybírá 10€. Klíče jsou od všeho, včetně hlavního vchodu, chatky pro poutníky, umýváren a záchodu. Prostě v kempu jen ještě nikdo nebyl a oni ho obsluhují odtud z infocentra. Jen tam nemají žádnou cedulku s informací. Kupuju si v krámě lasagne do mikrovlnky a čínskou polévku (zvyk je železná košile) a jdu tu radostnou novinu o ubytování sdělit spolupoutníkovi. Chatka je vybavená, všechno je čistý a v pohodě. Až na ten puchýř na pravý noze, co mi už definitivně prasknul.

Španělskej kolega Jesus mi dává nějakou červenou vodičku, co vypadá jako jódová tinktura. Že prý to puchýře perfektně vysušuje a hojí a že to má vyzkoušený. Tak uvidím, moc by mi to pomohlo. Bolest při každém druhém kroku je opravdu nepříjemná. Učím se soustředit na vlastní tělo a na jeho varování. Budu to asi hodně potřebovat. U chatky je opřenej kus bambusu, nějakej poutník ho tu nechal. Až do dnešního dne jsem šel bez hole, ale teď se mi bude hodit. Vezmu si ji a uvidím, jestli mi při pajdání uleví.

   

Miloslav Musil
Den pátý, prší (3.6. 2017, sobota) Mám naplánovanou etapu do Morlaás. Vyrážím kolem sedmé a počasí se zdá být příznivé. Je pod mrakem, ale neprší. Jen tu bambusovou hůl si zapomínám v chatce. Asi po hodině začíná mrholit a postupně se rozprší naplno. Leje asi tři hodiny v kuse, ale už jsem zkušenější. V klidu a včas si beru návleky, bundu, kloubouk a poncho. Kus kapuce se mi z poncha trhá, ale lepím ji tejpovací páskou. Poutník si musí vždycky nějak poradit. Cesta je stále stejná, …
Den šestý, a zase prší (4.6. 2017, neděle) Ráno se budím až v sedm, ale zrovna neprší. Dělám si snídani a před osmou vyrážím. Je mi jasný, že na superetapu až do Oloronu to není, ale do Lescaru je to jen 20km. Dál po cestě jsou jen dvě osady, nemám u nich ve svém seznamu žádnou informaci o ubytování, ale třeba někde nocleh vyžebrám. Když jdu kolem kostela v Morlaás, zrovna zvoní jeho venkovní zvony. Tak se aspoň na chvilku zastavuju a protože je dneska slavnost seslání Ducha …
Den sedmý, k horám (5.6. 2017, pondělí) Po snídani asi tak v půl osmé vyrážím. Neprší, ale všude je mokro a cesta je samý bláto. Takže návleky sundavám až v Oloronu, je to asi 20km nahoru dolů, lesem a po kamenech. Kloužu a lámu přitom bambusovou hůl. V lese si sbírám jinej klacek a myslím na tu paní ze včerejška, jak to asi zvládne. Potkávám odpočívadlo s vodou pro poutníky, ozdobený botama sloužícíma jako květináče. Kytky v nich krásně kvetou. Po chvíli konečně zahlédnu poprvé …
Den osmý, přes Pyreneje (6.6. 2017, úterý) V půl sedmé se ozývá klepání na dveře mojí cely. Mají tu víc pokojů pro víc lidí, ale taky jeden malej pro jednoho. Vybral jsem si ho. Nevěděl jsem, jestli nedorazí ještě nějaká skupinka poutníků a taky mi samota vyhovuje. Už jsem stejně dávno vzhůru, v tý pravý plošce, co tam mám strženej puchýř, to cuká a bolí. Tentokrát ta červená tekutina asi už nezabrala. Tak se mažu Hemagelem a přikládám ještě speciální gelovou náplast na puchýře. …
Den devátý, podél Aragonu (7.6. 2017, středa) Vstávám do jasného dne, nebe je bez mráčku. Vycházím jen v tričku, ale za chvíli si na sebe beru i bundu. Přece jen je tady v horách po ránu ještě zima. Ta se ale velmi rychle mění na vedro. Po cestě potkávám skupinu asi dvaceti poutníků najednou. Střídám zase cestu se silnicí, protože zejména ze začátku je značená poutnická trasa samý velký kámen a mě to přeskakování nedělá dobře na chodidlo ani na ten namoženej sval. Taky mě začíná …
Den desátý, horko (8.6. 2017, čtvrtek) Další jasný den. Vařím si horkou vodu s cukrem, který jsem tu našel v krabici, a dojídám zbytek sušenek. Poslední kousek zelňáku, co mám jako železnou zásobu, zapomínám v lednici. Třeba si ho ale zase někdo po mě najde a s odvahou z hladu ho sní. Dnešek má být i podle mapy bez možnosti nákupu. Chystám se cestou stavit v nějakém „baru“. Takhle tu označují místní bufety, kde se dá kromě piva nebo vína dát i něco menšího k jídlu. …
Den jedenáctý, s Voltarenem (9.6. 2017, pátek) Ráno je opět jasno, že bude horko. V šest hodin vstáváme tři. Jeden odchází čtvrthodinu před sedmou a já společně s tím druhým v sedm. Domlouváme se, že oba chceme dojít zhruba 40 km do Monreal, ale jdeme každý svým tempem a rozdělujeme se. Znovu se potkáváme v Sanguese v lékárně. Kupuju si s jeho jazykovou pomocí (je to Španěl) Voltaren, resp. tady se to jmenuje Voltadol. Oboje pak má v názvu Forte. Hned si na lavičce svůj bolavý sval …
Den dvanáctý, na hlavní trase (10.6. 2017, sobota) Další jasný ráno. Nemám z něj žádnou radost. V pokoji pro 16 lidí (velikost herberků postupně narůstá) je nás dvanáct a většina vstává jako já v šest, když se začíná zvolna rozednívat. Ale protože pár jich ještě spí, všechno se odehrává v přítmí, bez světla. Hledám svoje krémy a náplasti na nohy a po standardním a bohužel nutném rituálu mazání a oblepování si jdu dolů do kuchyňky uvařit čaj (mají tu erární) a sníst svoje sušenky. …
Den třináctý, vedro (11.6. 2017, neděle) Vstávám dnes hodně brzo, ještě za úplný tmy. Nějak nemůžu dospat, asi mě děsí ta představa putování ve vedru. I když vím, že tomu stejně neuteču, když chci ujít svou pravidelnou porci kilometrů. Ale ty dvě hodiny ráno, kdy se dá jít v přijemném chládku, mi za to stojí. Dávno už ani není rosa, takže se nemusím bát, že si zamokřím boty. Když většina ostatních ještě spí, tak se nemusím dělit o koupelnu a záchod. Ty jsou tady pro všechny jen …
Den čtrnáctý, růže (12.6. 2017, pondělí) Ráno vstávám o půl šesté a za hodinu (to je tak doba, než si ošetřím nohy a nasnídám se) vyrážím na cestu. Jdu kolem dalšího herberku, kam jsem původně chtěl, protože byl nejlevnější, ale na ceduli u toho prvního na cestě měli napsáno, že tenhle je zavřenej. A teď vidím, že zavřenej nebyl. Chápu boj o zákazníky, ale tohle je hodně přes čáru. Obloha je lehce pokrytá beránky a jde se moc dobře. Krajina je víc zvlněná a všude jsou vinice. …
Den patnáctý, znovu 60km (13.6. 2017, úterý) Vstávám opět už v půl šesté, ale tentokrát se kolem mě vstává hromadně. Dávám si kafe a sušenku, vyrážím už ve čtvrt na sedm a to už je půlka lidí pryč. Po cestě to vypadá fakt jako když se jdou Prčice. Na místech, kde procházím kolem dalších herberků, proud ještě zhoustne. Svačím poblíž jednoho baru, vybojoval jsem aspoň židli. Je tam všude spousta poutníků, většinou německých důchodců. Všechno to hemžení jako mávnutím kouzelného …
Den šestnáctý, do Burgosu (14.6. 2017, středa) Ráno je společná snídaně, pak se balíme a vyrážíme. Spalo nás tu šest holek a čtyři chlapi. Jeden z Palestiny, ten pořád nechápal, kde že je ta Česká republika. Jedna holka byla z Litvy, jedna z Jižní Koreje. Už mě tahle pestrá směsice přestává překvapovat. Před herberkem si ještě přišívám další utrženej popruh na batohu, takže jdu poslední. Loučím se se Santiagem a s tím druhým hospitaleros objetím. S tím ke mně přicházejí oni. A já …
Den sedmnáctý, Magnificat (15.6. 2017, čtvrtek) Po snídani dostává ještě každý z nás sušenky na cestu. Ta rázná paní je skvělá. Ujišťuje mě o svý modlitbě za Saturnina a prosí, až dojdu do Santiaga, za modlitbu i za ni. Vyrážím směrem ke katedrále, pak na chvíli ztrácím značení ale jdu pořád podle řeky a ono se za chvíli objeví. Ostatně už vidím obvyklý proud poutníků. Postupně vycházíme z města, na tuhle stranu je cesta mnohem lepší. V Rabé de Las Calzadas jdu kolem otevřený …
Den osmnáctý, pouští (16.6. 2017, pátek) Vstávám potichu v šest, ale kolem mě už někteří odcházejí s čelovkama do tmy. Mezi nimi i můj soused z Čech. Jdu na snídani, je ještě šero, tak je při svíčkách. V sedm vyrážím, už začíná být teplo a obloha je zase bez mráčku. Procházím Castrogeriz se zříceninou hradu na kopci a s krásnými románskými kostely. Nechápu, proč se stavěly pro tak malá místa (i když mohla být i větší než jsou teď) tak obrovské stavby. Pak se hodně stoupá do kopce a …
Den devatenáctý, znovu pouští (17.6. 2017, sobota) V noci jsem se moc nevyspal, protože jsem to přehnal s vínem i s vodou. A postel jsem měl nahoře a s kovovýma hranatýma stupínkama, takže jsem se opravdu vždycky důkladně probral, když jsem musel. Navíc bylo vedle mě otevřený okno a průvan, což bylo fajn na vedro, ale pak zas o nastydnutí, takže jsem ho zase zavíral. Vstával jsem už ve čtvrt na šest, abych byl na šestou nasnídanej a připravenej vyjít do ještě chladnýho rána. Cesta …
Den dvacátý, poušť napotřetí (18.6. 2017, neděle) Vstávám ještě za tmy, snídám na chodbě, abych nevzbudil ty Italy a ještě za tmy i vyrážím na cestu. Je neděle a navíc je dneska slavnost Těla a Krve Páně, ale těžko se někam dostanu na mši. Jsem rád, že můžu od rána jít a chtěl bych dorazit až do Leonu. Je to ale přes 50km a vypadá to zase na pořádnej hic. Opravdu postupně připaluje, už kolem deváté je slušný horko. A cesta zase jako včera, podle silnice, rovná, nikde nic, jen …
Den jednadvacátý, znovu krajina (19.6. 2017, pondělí) Ráno za tmy ošetřuju nohy a balím, abych byl v šest už na snídani. Všechno je opět jednoduše a funkčně zorganizovaný. Procházím znovu kolem toho kostelíka Santa Maria del Camino a vidím, že je otevřeno a svítí se tam. Tak vejdu, nějaký chlap tam tahá nějaké kyblíky a hned mě vyhazuje, že je zavřeno a že tam nemám co pohledávat, ale stejně to pro sebe vnímám jako pozornost. Konečně je zataženo a nebude takový horko. Jdu přes …
Den dvaadvacátý, přes hory (20.6. 2017, úterý) Vycházím zase časně ráno, už v půl sedmé, ale než jsem si připravil nohy, většina osazenstva už byla stejně pryč. Pomalu ale jistě se krajina stává hezčí, kolem se objevuje stále víc nízkých stromů a mírně stoupám. I vesničky, které procházím, jsou malebnější. Postupně se cesta a výhledy z ní podobají hřebenový tůře, koukám před sebou na vysoký kopec a vypadá to, že cesta směřuje přímo tam. Ne tak docela, to ještě nebyl ten nejvyšší. …
Den třiadvacátý, bolest (21.6. 2017, středa) Ráno se probouzím a vše je jako obvykle. První problém nastává, když se chystám k odchodu a všímám si, že se mi zase už málem utrhlo poutko na batohu, který je nutný pro můj systém přichycení věcí a přivázání bot. Takže zašívám a nabírám asi tak třičtvrtěhodinový zpoždění. A taky se mi definitivně rozbíjí zip z jedné strany batohu, takže ho musím zapínat dost neprakticky tím druhým zdrhovadlem kolem dokola a doufat, že to aspoň takhle už …
Den čtyřiadvacátý, sotva přejdeš jedny hory... (22.6. 2017, čtvrtek) Vstávám ještě za tmy, rozsvěcím si v kuchyni a v pohodě si dělám snídani i nohy. Odcházím do jasnýho rána s rozedněním, opatrně našlapuju a čekám, co bude. Chvíli je to dobrý, pak se sval zase začíná ozývat, tak zvolním a snažím se jít co nejvíc zlehka. Je to trochu zvláštní kolíbavá chůze na trochu pokrčenejch kolenou, ale takhle to, zejména do kopce, skoro nebolí. Do kopce se jde vlastně skoro pořád, pak se …
Den pětadvacátý, poslední stovka (23.6. 2017, pátek) Vstávám zase brzo a balím sebe i nohy ještě za tmy. Daří se mi vyrazit kolem šesté, ale když vyjdu z Triacastely, všímám si, že jsem nechal na stole v herberku, když jsem se mazal krémem proti sluníčku, svou mušli co mám od začátku na krku. Tak se otáčím a mažu zpátky. Z herberku zrovna někdo vychází, tak se tam dostávám (otevírat jdou ve většině herberků dveře ráno jen zevnitř) a beru si ji. Kdybych o ni přišel, tak to bych fakt …
Den šestadvacátý, už se blížím (24.6. 2017, sobota) Ráno skoro celý můj pokoj vstává hromadně v pět, to je ta škola na výletě. Nemá cenu se pokoušet spát a tak vstávám taky. Všude v umývárnách a na záchodech je plno a dole v „kuchyni“ nefunguje světlo. Takže si ohřívám vodu na čaj v mikrovlnce ve světle od otevřenýho záchodu. Vypadl jsem odtamtud a zapomněl si v lednici svoje plastový lahve. V jedný z nich bylo ještě trochu toho levnýho vína, ale žádná zvláštní škoda. …
Den sedmadvacátý, před cílem (25.6. 2017, neděle) Už od šesti se tady v kuchyňce dá objednat i snídaně nebo jen dobrý kafe, tak si ho dávám a dojídám k tomu svoje sušenky a jogurt, co jsem si včera koupil. Pak v pohodě vycházím. V Arzúa jsem už po deváté a noha drží, tak pokračuju s přestávkou na oběd z nesených zásob až do Pedrouza. Ano klasika, chorizo a bageta. Cestou procházím zajímavým místem, kolem tzv. zdi moudrosti, kde jsou různý otázky typu „Má víra pozitivní nebo …
Den osmadvacátý, Santiago (26.6. 2017, pondělí) Skoro všichni kolem mě vstávají jako blázni zase v pět, i když to do Santiaga je už jen 20km. Je to tu taková podivná noclehárna, svítí se celou noc jako v nějaké nádražní čekárně. Takže všichni ráno i v pět hodin vidí a já si pomalu v klidu v posteli připravuju nohy. Nespěchám a ještě se chvilku válím. Po šesté tam už skoro nikdo není a tak si jdu uvařit kafe do kuchyňky z eráru, co tam mají a dojídám sušenky. Potkávám se tam ještě …
Den devětadvacátý, den pokoje (27.6. 2017, úterý) Vstávám až kolem půl osmé, ale i tak moji spolubydlící ještě spí. Velký posun oproti předchozím dnům, teď už nikdo nikam nespěchá. Znovu si ošetřuju nohy a v klidu si dělám snídani. Po půl deváté odcházím znovu do centra do kaple domu pro poutníky na reflexi. Sedám si tiše na polštáře položené na zemi před oltářem, kde hoří svíčky. Paní pouští sekvenci obrázků s texty v angličtině a španělštině, podbarvenou hudbou. Chodbou za námi …
Den třicátý, loučení (28.6. 2017, středa) Ráno vstávám v pohodě, až když všichni z pokoje odejdou. Odcházím opět ke katedrále, kde jsem si našel, že je v deset dopoledne mše v angličtině. Drobně prší, občas víc, stejně jako ten první večer v Toulouse. Ale teď mám čas a vždycky se někam schovám. Jsem tam brzo, tak se znovu procházím téměř ještě prázdnou katedrálou kolem oltáře a tumby sv. Jakuba. Fotím i když se to nesmí, nikdo tu není. Pak jdu do boční kaple, je tam k mému … ...
Závěrem Jak se putuje z Toulouse do Santiaga de Compostela? Jednoduše. Nejdřív se jde po červený a zbytek cesty po žlutý. Jsem rád, že jsem šel tak, jak jsem šel a jsem rád, že jsem na to měl jen tolik času, kolik jsem měl. Jsem rád za déšť i za vedro, za hory i poušť. Za chvíle radosti i za bolest. Byla to moje cesta a můj čas. Popsal jsem věrně všechno, co mi uvízlo v paměti a v sešítku s poznámkama a co si myslím, že jsem schopen sdělit slovy. Moje vnitřní …
Praktický dodatek Pokud by se to někomu hodilo, přikládám i seznam věcí co jsem měl s sebou, a jak se mi to osvědčilo. batoh malý, aby byl bez problémů příručním zavazadlem do letadla Chtělo by to pevnější (trhal se mi) a s více kapsami a úchyty, aby se do něj (na něj) daly dát třeba srolovaná bunda nebo boty. Že byl malý bylo dobře, nutilo mě to nedělat si zásoby a mít ho pořád lehký (7kg včetně 1,5 l vody). spacák malý a lehký Stačila by i jen vložka do …
Konec knihy Miloslav Musil: Cestou
Soularise 2017 - bubnování Toto je bonus k prezentaci putování za Richardem Rohrem na Soularise 2017.  Takto se na Soularise bubnovalo: Všimni si obrazu za Richardem Rohrem - ano, je to obraz z našeho inicičního stanu. Jeho autor Miroslav Rada  na jaře roku 2017 zemřel: R.I.P … ...