Den devátý, podél Aragonu (7.6. 2017, středa)

Vstávám do jasného dne, nebe je bez mráčku. Vycházím jen v tričku, ale za chvíli si na sebe beru i bundu. Přece jen je tady v horách po ránu ještě zima. Ta se ale velmi rychle mění na vedro. Po cestě potkávám skupinu asi dvaceti poutníků najednou. Střídám zase cestu se silnicí, protože zejména ze začátku je značená poutnická trasa samý velký kámen a mě to přeskakování nedělá dobře na chodidlo ani na ten namoženej sval. Taky mě začíná píchat v levém koleni, zavazuju si ho elastickým obinadlem a za chvilku, zejména tím, že měním způsob chůze a koleno nenapínám, to přestává. Narozdíl od toho svalu vpředu na holeni pravé nohy. Sice jsem si ho amatérsky otejpoval, ale nepomáhá nic. Obcházením po silnici jsem se aspoň zbavil toho davu poutníků a jdu zase sám.

Vedro se mění v úpal, mažu se krémem proti sluníčku a jsem rád, že jsem si včera pořídil ten směšný klobouček. Ještě si do něj nůžkama prostřihávám díry, aby větral. Cesta vede z hor pořád podél řeky Aragon, která je podobná naší Vydře. Samý balvan a peřeje. Postupně pak kolem Jacy cesta přechází do roviny a stáčí se z jižního směru zase na západ, spolu s řekou.

Procházím Jacou, všude mají zavřeno a nevím, kde bych tady sháněl nějaký klobouk. Ten krámek v Canfranc Estación včera byl malý zázrak v pravou chvíli. Mimochodem, název Estación má to místo kvůli obrovské nádražní budově, která je teď ale uzavřená a opuštěná.

Cestu dneska končím v Santa Cilia. Na mapě vidím, že by tam kromě herberku měl být i obchod a já si potřebuju koupit něco k jídlu. Na kraji Jacy jsem si v supermarketu koupil jen další Colu (zjišťuju, že je to v tom vedru kromě ochlazení i skvělé doplnění rychlých cukrů). Chvilku bloudím úzkými uličkami a snažím se najít herberk podle navigace, nesměřuje k němu totiž žádný poutač ani šipka. Nakonec ho nalézám v úzké postranní uličce a lekám se, protože vypadá opuštěně. Beru za kliku a hurá, je otevřeno. Uvnitř tma a nikde nikdo, ale všechno funguje. Po chvíli nacházím na nástěnce informaci, že obsluha přichází až po páté odpoledne. Tak čekám a když stále nikdo nejde, sám se ubytuju, vybalím si a osprchuju se. Mají tu poprvé rozdělené umývárny i pokoje zvlášť pro muže a ženy. Pak jdu najít ten obchod, chodím kolem dokola a nikde nic. Ptám se a dozvídám se, že tu nic takového nemají. V lednici ale nacházím hrnec se zbytkem špaget, co si tu někdo uvařil a nedojedl. Tak si je ohřívám v mikrovlnce a baštím se solí.

Mají tu krabici s igelitovými rukavicemi a taškami a u ní nástěnku s prosbou poutníkům o pomoc při sběru odpadků podél cesty. To je dobrej nápad, taky si beru.

Večer přichází ještě jedna poutnice, i ona má pro sebe celej ženskej pokoj pro osm. Je to američanka a má to úplně opačně než já. Chodí denně tak 10km a má spoustu času, protože si vloni vydělala a letos si dělá roční prázdniny.

Kolem deváté teprve přichází paní, co to tu má na starost a vybírá od každého z nás 10€. Asi to takhle bude častěji. Prostě ožívají až večer.