Den šestnáctý, do Burgosu (14.6. 2017, středa)

Ráno je společná snídaně, pak se balíme a vyrážíme. Spalo nás tu šest holek a čtyři chlapi. Jeden z Palestiny, ten pořád nechápal, kde že je ta Česká republika. Jedna holka byla z Litvy, jedna z Jižní Koreje. Už mě tahle pestrá směsice přestává překvapovat. Před herberkem si ještě přišívám další utrženej popruh na batohu, takže jdu poslední. Loučím se se Santiagem a s tím druhým hospitaleros objetím. S tím ke mně přicházejí oni. A já jim pak dávám za sebe bez většího přemýšlení požehnání poutníka. Děkují.

Jde se mi lehce. Mám časovou rezervu a v sobě pohodu. Překvapivě se mi ani neozývá ten sval a chodidlo s puchýřem už taky tolik nebolí. Říkám si s nadsázkou, že ten špitál asi léčebně zapůsobil.

Postupně docházím všechny ze skupinky nocležníků a taky se s nimi loučím. Cesta je pěkná, moc hezkou krajinou nahoru dolů a převážně borovými a smíšenými lesy, takže přes sluneční úpal je občas příjemný stín a cesta hezky ubíhá. Potkávám zajímavou trojici poutníků, rodiče s malým synkem. Ptám se, je mu devět. Jsou to Rusové, ale nepoznal bych to. Jdou do Compostely z Pamplony, takže už mají pár set kilometrů za sebou a chodí prý kolem 30 km denně. Jdou svižně, docházel jsem je opravdu dost dlouho. A kluk si hrdě vykračuje i s batohem na zádech.

V Agés už je to zase bez lesů a holá pláň. Dělám si tam kolem jedné odpoledne obědovou zastávku. Dávám si jejich slaný bramborový koláč (patata), pivo a Colu na doplnění cukru a jsem v pohodě. Cesta pokračuje přes kopec Matagrande (1082m), kam se spolu se mnou zrovna drápou i cyklisti. Je to asi jediný místo, kdy jsme na tom s rychlostí stejně. S kopce je výhled na krajinu za námi, ale taky už i na to co nás teprve čeká. A pohled to není ani trochu lákavej. Holá placka, v dálce s ošklivě vypadající průmyslovou částí Burgosu. Asi tudy nepovede moc příjemná cesta.

A taky že jo. Nejprve se ještě jde po silničkách přes tři vesnice, všude jsou ubytovny, ale je ještě málo hodin a tak se i přes to vedro rozhoduju, že i když mě nelákají velkokapacitní herberky, do toho Burgosu dojdu. Cesta vede tři hodiny opravdu odporným předměstím. Neprve se stáčí kolem letiště a je lemovaná ostnatým drátem. Pak jdu podél hlavní silnice a kolem továrních hal prakticky až do centra, ale skoro pořád míjím jen dost hnusný baráky. Poblíž centra si sedám konečně v parku na lavičku a hledám v mobilu ubytování. Chci zkusit to farní, je mimo trasu, a tak si říkám, že by to mohla být výhoda, ale docela bloudím, protože mi zlobí navigace. Nakonec nacházím zavřený dveře se zvonkem.

Zvoním a nic se neděje. Na dveřích je cedule, že kdo už jednu noc spal někde jinde v Burgosu, že ať to tady ani nezkouší. To není můj případ, ale trochu mě to děsí. Zároveň si říkám, že by to nemělo být zavřený, když tady mají ceduli. Zvoním znovu a vtom mi otevírá taková rázná starší paní a s prstem na puse mě napomíná, abych nedělal hluk. Ujímá se mně, ubytovává a stává se z ní naopak úžasná hostitelka. Byl to tady původně seminář pro budoucí kněze, ale tomuhle účelu už neslouží. Ubytování je nejkomfortnější, co jsem dosud zažil. Krásný pokoje s palandama, ale každá palanda má i nahoře udělaný noční stolek. Každý máme k dispozici dřevěnou skříň. Koupelna je přímo luxusní a totéž se dá říct o kuchyni a jídelně. K pokojům se přichází velkým mramorovým schodištěm kolem kaple a z vysvětlení té paní konečně chápu její důraz na ticho. V kapli prý probíhá nepřetržitá modlitba 24h denně a 365 dní v týdnu. V kapli pak máme i možnost účastnit se mše s požehnáním poutníkům. Vede ji černoch a žehná každýmu z nás zvlášť. Pak je pro nás společná večeře, kterou připravila ta paní, taky hospitaleros. Ptá se odkud jsme přišli a když říkám, že z Tosantos, ptá se na Santiaga. Evidentně se dobře znají.

Večeře je luxusní stejně jako to ubytování a je „donativo“. Je i dostatek vína a na závěr jogurt. Pak si ještě povídáme, kdo je odkud a jaký máme z putování zážitky. Když paní „hospitaleros“ vidí, že chodím denně kolem 40km, mi pak ještě doporučuje další zajímavý přespání v San Antonio. Že jestli mi nevadí, že tam není elektřina ani teplá voda, tak to místo má úžasnou atmosféru.