Vstávám opět už v půl šesté, ale tentokrát se kolem mě vstává hromadně. Dávám si kafe a sušenku, vyrážím už ve čtvrt na sedm a to už je půlka lidí pryč. Po cestě to vypadá fakt jako když se jdou Prčice. Na místech, kde procházím kolem dalších herberků, proud ještě zhoustne. Svačím poblíž jednoho baru, vybojoval jsem aspoň židli. Je tam všude spousta poutníků, většinou německých důchodců. Všechno to hemžení jako mávnutím kouzelného proutku ustává v Santo Domingo. Je už po jedné odpoledne a najednou na cestě není prakticky nikdo. Jen všudy a všudepřítomní cyklisti. Ti jezdí i odpoledne a většinou ve větších hejnech. Ještě jsem úplně nevstřebal to jejich „Buen camino“, kdy konec neslyším a jen si ho domýšlím, když už mizí do dáli přede mnou. Všichni máme právo na svý prožívání, ale jsme prostě jiný živočišný druhy. Já se navíc i snažím dělat svoje zastávky mimo bary a místa, kde je hodně lidí. Ještě nejsem na tu změnu oproti Toulouské a Aragonské části cesty dost adaptovanej.

Postupně mizí vinice a nahrazují je pole. V Graňonu potkávám i v tom odpoledním vedru tři sympatický dámy, co si prozpěvujou. Taky tam vidím poprvé ubytovnu inzerovanou jako „donativo“, ale chci dojít až do Tosantos. Mám v seznamu poznámku, že tenhle herberk zachovává atmosféru z doby, kdy to ještě nebyla žádná komerce. Je to dalších 20km, tak to dnes budu mít co dělat. Taky se bojím, co to udělá s mojí nohou. Vydávám se na úplně osamělou pouť, jen před Beloradem kolem půl šesté potkávám v tom vedru další osaměle jdoucí slečnu. Dalšího blázna, ale menšího než já, protože v Beloradu u dobře vypadajícího herberku už končí. A mně začíná pokušení, protože mám do vytyčenýho cíle ještě 5km a v Beloradu přitom potkávám jeden herberk lepší než druhý. Jeden jen za 5€ a ten druhý, kam se jdu podívat dovnitř, je „donativo“ a je prakticky součástí kostela přilepenýho na skále, na jehož věži hnízdí čápi. Krásný a pohostinný místo, uvnitř mají kuchyňku a volně k dispozici navařený čaj i kafe. Nakonec odolávám a vydávám se na těch zbylých 5km za něčím, co vůbec nevím, zda to tam je a jaký to tam je. Jen je mi jasný, že se už nebudu moct vrátit. Po hodině přicházím k nevábně vypadajícímu domu, jdu dovnitř a tam zrovna skupina mladých poutníků připravuje večeři. Dva o něco starší muži se na mě pátravě dívají, neumějí anglicky ale dávají mi najevo, že to tady není standardní herberk, že se spí na žíněnkách na půdě a že to tady má pevný řád. Já na to, že to je úplně v pořádku. Pak se mě teprve jeden ujímá, ukazuje mi denní řád, kde budu spát a že si mám kromě svých věcí vyčistit i boty od prachu, než je uklidím do police. A abych se šel umýt a postarat o sebe, protože pomoc v kuchyni už není třeba, už mají na večeři nachystáno. Jeden se jmenuje Santiago. Jméno toho druhýho si nepamatuju, ale tvoří opravdu sehranou dvojici. Prvně se setkávám s označením „hospitaleros“ pro ty, kdo se v herberku starají o poutníky. Opravdu starají, včetně organizace a přípravy večeře a snídaně. A poutníci se na tom různou měrou podle potřeby podílejí. Dům má na ceduli nápis „Hospital de peregrinos“, tedy vlastně špitál pro poutníky.

Večer je dobrovolně setkání a společný rozjímání v krásně připravený kapli na půdě. Hospitaleros nám podle národností rozdávají texty v různých světových jazycích a pak z takový kartotéky v krabičce, co vypadá jako schránky na ostatky ve středověku, vytahují pro každého z nás papírky přímo v našich rodných jazycích. Jsou na nich poděkování, přání a prosby poutníka, kteří tam byl z daný země před náma naposled a něco na papírek napsal. A ten text prostě jen každý přečteme nahlas. Dostávám dojemnej text v češtině od poutnice, která děkuje mamince a prosí o pochopení pro její toulavý boty. Taky píšu jeden, třeba ho pak nějakej další poutník z Čech přečte.

V deset se ukládáme do spacáků na žíněnkách na půdě a mně jde hlavou, jak jsem rád, že jsem odolal tomu pokušení zůstat jinde. Že bych tohle za větší pohodlí neměnil. A taky, co na ten dlouhej pochod řeknou zítra moje nohy.