Den šestý, a zase prší (4.6. 2017, neděle)

Ráno se budím až v sedm, ale zrovna neprší. Dělám si snídani a před osmou vyrážím. Je mi jasný, že na superetapu až do Oloronu to není, ale do Lescaru je to jen 20km. Dál po cestě jsou jen dvě osady, nemám u nich ve svém seznamu žádnou informaci o ubytování, ale třeba někde nocleh vyžebrám. Když jdu kolem kostela v Morlaás, zrovna zvoní jeho venkovní zvony. Tak se aspoň na chvilku zastavuju a protože je dneska slavnost seslání Ducha svatého, vzpomenu si na dnešní text z Jan 20,19-23. "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás."… „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." . A napadá mě, že to nemůže znamenat přidělenou moc někomu neodpouštět, ale varování. Přinášet odpuštění je strašně důležitý a od toho jsme tu my. Nikdo jiný to za nás neudělá. Každým neodpuštěním jsme vinni, každým odpuštěním rozdáváme Ducha radosti a svobody.

Cesta vede rovinou, často lesoparkem, kde potkávám hodně běžců, ale poutníka žádného. V bambusovém hájku si ulamuju hůl, přece jen si potřebuju tu bolavou nohu občas odlehčit. Obcházím Pau po předměstí kolem dostihové dráhy. Jinak je ale cesta ulicemi dost nudná. V Lescaru si sedám na vyhlídce na lavičku a obědvám zbylé zásoby (bagetu a chorizo). Pak se zvedám a pokračuju v cestě kolem otevřenýho kostela, nakukuju dovnitř a vidím svátečně oblečený lidičky. Právě probíhá křest. Sedám si do lavice úplně vzadu jako tichej host a snad i dobrá sudička. Mezitím začalo znovu pršet, takže klasika – brýle, návleky, poncho a kolíčky na klobouk už pěkně z kostela. Už mám praxi a déšť mě nijak nevyvádí z míry. Cesta se začíná víc vlnit, procházím to první místo na mapě, ale jsou teprve dvě odpoledne a navíc tu žádný ubytování nevidím. Zato se všude kolem pasou ovce, typický podhůří. Pak se cesta zvedá do opravdovýho kopce, jsem i pod pláštěnkou úplně mokrej. Po chvíli to, co jsem nastoupal, znovu scházím do dalšího údolí. Blížím se k Lacommande, cestou vidím poprvé informační ceduli k pouti do Santiaga s nápisem St. Jacques 919km. Už mám před sebou jen trojmístný počet kilometrů, to potěší.

Konečně přicházím do vesnice a jsem pevně odhodlán si nějaký ubytování najít. Déšť slábne, tak si sundavám pláštěnku a trochu se civilizuju. Procházím kolem nádhernýho starobylýho kostela a zbytků jakési tvrze. Vidím otevřený průchod dovnitř, tak se tam jdu podívat a v něm vidím přivřený dveře. Vstupuju a jsem ve výstavní prostoře tohoto jak se dozvídám kláštera, kostela a špitálu z 12. století. A ptám se paní za stolem, jestli tam někde není ubytování. Chvilku se na mě dívá nechápavě a mě dochází, že jsem na místě. Právě tady pro poutníky zřídili herberk. Prostě jsem to trefil. Vede mě přes dvůr, vydává povlečení a ukazuje kuchyňku. Všechno je perfektní a navíc si je tam možný koupit i nějaké potraviny za ceny stejný jako v samoobsluze, protože tady v okolí žádná není. Tak pro poutníky sami doplňují zásoby. Úžasná pozornost, jsem nadšenej. V herberku pro osm poutníků se potkávám jen s jednou paní. Je to 74 letá důchodkyně ze Švýcarska, mluví plynně anglicky, prý řadu let v Anglii bydlela. Jde sama a taky z Toulouse, jen pomaleji. Nese si batoh jako všichni, je obdivuhodná. Nejde až do Compostely, tam už byla, ale přes Pyreneje přecházet bude.

Jdu si ještě prohlédnout výstavu, obcházím kostel zvenku a jdu i dovnitř. Do potemnělýho prostoru tam znějí krásný chorální zpěvy, úplně mě mrazí.

Venku už zase prší, uvidím zítra, kam dojdu. Už bych se měl dostat k horám aspoň na dohled. Noha se mi moc nelepší, ale ani nehorší. Jen mi začala trochu pobolívat šlacha nebo sval nebo co to je zepředu nad nártem pravý nohy. Asi jak si pohovuju při našlapování na to opuchýřovaný chodidlo.