Den jednadvacátý, znovu krajina (19.6. 2017, pondělí)

Ráno za tmy ošetřuju nohy a balím, abych byl v šest už na snídani. Všechno je opět jednoduše a funkčně zorganizovaný. Procházím znovu kolem toho kostelíka Santa Maria del Camino a vidím, že je otevřeno a svítí se tam. Tak vejdu, nějaký chlap tam tahá nějaké kyblíky a hned mě vyhazuje, že je zavřeno a že tam nemám co pohledávat, ale stejně to pro sebe vnímám jako pozornost.

Konečně je zataženo a nebude takový horko. Jdu přes město a předměstí, pak se cesta dělí na hlavní a alternativní. Podle mapy je ta alternativní blbá, zase podél silnice, tak jdu po té hlavní. Po chvíli se ukazuje, že to na mapě obrátili a že jdu právě podél silnice. Spojují se až po 19km v Hospital de Orbigo, aby se za chvíli opět dělily. Tentokrát někdo k té blbé na ceduli připsal, že je blbá, tak se nespletu. Ta lepší je sice delší a kopcovitá, ale vede už konečně zajímavější krajinou. Začíná hodně foukat, občas slunce vykoukne naplno, ale díky počasí jsem si ten pochod nahoru a zase dolů mohl dovolit, i když jdu zase 50km.

Odhaduju, že mi do Santiaga zbývá něco kolem 300km a že bych je měl v pohodě zvládnout do středy 28.6. i při jen zhruba třicetikilometrových úsecích denně, a tak se telefonem domluvám s kolegyní z práce. Nabídla, že mi na internetu vyhledá a objedná nějaký let zpět. Dostávám informaci, že letenka je na čtvrtek z A Coruňa. A tak mám po dlouhý době stanovenej zase jeden pevnej termín.

Přicházím k cíli dnešního putování, do Astorgy. Mají tam pro poutníky celý velký třípatrový dům. Jak se blížíme k Santiagu, počet míst pro poutníky hodně vzrůstá. Na příjmu chlapík spí. Když ho po chvilce svým šramocením vzbudím, tak říká, že je nás dneska málo. Opravdu, je nás tam jen asi stovka. Je tu kuchyňka a jídelny, společná prostora v bývalé kapli, internetová místnost a tak. Vše za 5€, ale zřejmě je to dáno kapacitou. I při téhle ceně se jim to vyplácí. Paní, co mě přiděluje postel, mě tentokrát nemilosrdně pošle nahoru na palandu. Když se snažím vyjednávat, tak říká, že mladší patří nahoru. Marně se ji snažím obměkčit věkem, mávne rukou a stejně tam musím.

Jdu si do města nakoupit na večeři a snídani, pak si ohřívám čočku s klobásou a chystám se na čínskou polévku, když mi v kuchyňce jeden poutník nabízí z kastrolu zbytky rizota, co si ho tam vařila nějaká parta. Tak s díky přijímám a děsně se přežírám.