Den první, konečně poutník (30.5. 2017, úterý)

Vstávám jako první. Venku neprší a já chci co nejdřív k bazilice. Potichu se sbírám, na chodbě vymýšlím nový přichycení taštičky na sandály (ukázalo se jako vhodný a praktický i pro další věci a sloužilo mi dobře po celou dobu pouti) a vyrážím. Bazilika je teď kolem půl osmé ještě zavřená a studenti, co jdou kolem do školy, mi vysvětlujou, že se otevírá až za hodinu. Jdu si koupit croissant a zapíjím ho vodou. Sedím pod portálem na schodech, co posloužily v noci bezdomovci, sleduju kolemjdoucí, snažím se na nic moc nemyslet a čekám.

Konečně slyším za sebou chrastit klíče v zámku a patrně kostelník, mladej chlap na takovouhle práci, takže patrně i pastorační asistent nebo něco takovýho, mě pouští dovnitř. Dává mi do kredenciálu razítko baziliky a dává ho i zezadu na fotku vnoučka Saturnina. Přidává i obrázek ikony sv. Saturnina, která je uvnitř před jeho hrobem. Románská bazilika je mohutně krásná a nikde nevybírají vstupné. Zapaluju před ikonou svíčku a pokládám k ní jednu ze svých fotek. Druhá, ta s razítkem, bude putovat se mnou a podaří-li se mi to, tak až do Compostely. Půjde od hrobu sv. Saturnina až k hrobu sv. Jakuba.

Vídím, že se otevřenou brankou do boční lodi začínají trousit lidi. Jdu tam a neplánovaně se účastním své první bohoslužby (to On slouží nám) a eucharistie, svého prvního poutnického díkůvzdání.

Procházím městem. Značení má k dokonalosti daleko a už na mostě přes řeku Garonnu začíná lejt jako z konve. Chvíli čekám pod stříškou nějaký kavárny a když déšť slábne, pokračuju dál. Za další čtvrthodinku leje znovu a tak si beru poncho. Nepřešel jsem ani parčík a jsem prakticky už od pasu dolů, jak poncho zvedá vítr, úplně mokrej. Zase se schovávám a když se z lijáku stane jen déšť, znovu vycházím. Cesta vede pořád městem kolem hangárů a dílen Airbusu a pod nadjezdy rychlostních silnic, no nic moc. Už abych byl z města venku. Potkávám se už i se značkou cesty do Compostely, modrožlutým symbolem mušle hřebenatky. Jinak je cesta značena převážně bíločervenými pruhy jako mezinárodní trasa GR653. Jdu městem dlouho, Toulouse je srovnatelné svou velikostí i počtem obyvatel s Prahou a je čtvrtou největší aglomerací ve Francii.

Konečně přestává pršet a vypadá to, že se mraky nade mnou trochu trhají. Opírám se o popelnici, měním si suchý ponožky a balím poncho. S mokrejma ponožkama visícíma na batohu pod mušlí a po obou stranách české vlajky se asi už opravdu stávám poutníkem. Nebo aspoň si to o sobě myslím. Přicházím na okraj města a znovu začíná pršet. Polní cesty se občas musejí tak trochu přebrodit a mokrá tráva taky dělá svý, takže ani skvělý a až do této chvíle impregnovaný boty nemůžou zabránit promočení další sady ponožek.

Kolem třetí hodiny odpoledne přicházím do Léguevinu. Podle podkladů, který mám, je tahle první etapa jen 23 km dlouhá, ale mám toho dost a zřetelná značka ukazuje na ubytovnu. V Toulouse bylo značení mizerný, ale jak se blížím sem, tak se hodně vylepšuje. Asi se o něj starají ti samí, co se starají i o ubytovnu. Tak si říkám, že když to půjde, zůstanu dneska tady, usuším se a zítra si to vynahradím. K mému překvapení jsou dveře ubytovny Maison de Saint Jacques (říká se jim Auberge nebo Gite de Etap, ve španělsku pak Albergue, budu jim tedy dál říkat jednotně herberk) nezamčený, uvnitř nikdo, ale všechno vzorně nachystaný. Ustlanejch osm postelí, v kuchyňce k dispozici čaj i kafe. Tak si vybírám postel, dávám si na topení sušit věci, jdu se osprchovat horkou vodou a vařím si to kafe. Připadám si jako sněhurák u sedmi trpaslíků.

Pak jeden přichází. Vysvětluje mi (opět to s porozuměním není valné, ale kde je vůle, tak to vždycky nakonec nějak jde), že se tady o to stará skupina dobrovolníků a ukazuje mi svoje jméno na rozpisu. A že to mají pořád otevřený a že jsem udělal správně, že jsem se tu hned sám zařídil. Dává mi razítko do kredenciálu, vybírá 8€ a ukazuje mi na nástěnce mapu další cesty s vyznačenými a nafocenými úseky, kde bych mohl bloudit. Prostě dokonalej servis. Ujišťuje mě, že zítra už má být počasí lepší, mezitím ilustračně přestává pršet a já plnej optimismu jdu na nákup. Kupuju si i víno na oslavu začátku cesty a vařím si špagety s tuňákem.

Cesta sama určuje mé chvíle zoufalství i optimismu, dá se v ní manévrovat, ale nedá se přeprat. Tak jako při plavbě na divoký vodě.