Miloslav Musil: Cestou I

(z Toulouse do Santiaga de Compostela)

cestovní deník
Miloslav Musil

Na úvod a na vysvětlenou

Možná jste se někdy taky už potkali s pocitem, že uvnitř vás je něco většího, než jste vy sami. A připadali jste si přitom jako blázen z Dobrého vojáka Švejka, který tvrdil, že uvnitř naší Země je ještě jedna, ale ta je mnohem větší. Zároveň je tenhle pocit tak neodbytný, že se na něj snad až příliš snadno adaptujeme a dáme mu, nebo spíš přijmeme pro něj ze svého okolí, nějaké jméno. Bytí, Jsem Který Jsem, Bůh, Hospodin (zahrnující mile hospodu, hospodáře i hospodyni). Nebo i jméno člověka, o kterém máme zkušenost, zprávu nebo představu, že nás takové jací jsme lidsky přijal a ukázal nám tak nejsnáze vnímatelnou podobu tohoto pocitu, totiž lásku.

Obecným vyjádřením pro toho, s kým je možné navázat úzký vztah, je osoba. A to je podstatné jméno. Řada moudrých ale poukazuje na úskalí, které to přináší. Je v našem uvažování a jazyce. Upozorňují na to, že bychom “Boha” neměli chápat takhle, ale mnohem spíš jako děj, jako sloveso. Chápal jsem snad, co tím chtějí říci, ale pod kůži se mi to ne a ne dostat. Až do chvíle, než jsem si tam dosadil “Cesta”.

I řekl Hospodin Abramovi: "Vyjdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. ……. Staň se pramenem požehnání!" (Genesis 12:1,2)

Tenhle text, který mě provázel už po řadu let, našel své naplnění v rozhodnutí vydat se na dlouhou pouť. Nabídla se možnost putovat do Santiaga de Compostela a celých pět týdnů dovolené, v práci našetřených z loňska. Nic moc jsem o téhle pouti nevěděl a nevěděl jsem, odkud vyrazit. Objevené postižení mého vnoučka, pro kterého syn prosadil jako druhé křestní jméno Saturnin, si samo určilo počátek putování. Stala se jím bazilika sv. Saturnina v Toulouse, nejstarší románská bazilika a zároveň významné místo na jedné z historických francouzských větví pouti do Compostely. Počet kilometrů, které bude třeba ve vymezeném čase ujít, se tím dostal někam k číslu 1200. Všichni, kdo už nějak do Compostely putovali, mě upozorňovali, že 40km denně je opravdu hodně, ale to jsem si přece nevymyslel já. Já jsem k tomu jen připojil své ano.

Tak jsem si důkladně zabalil batůžek, velice pečlivě zvážil potřebnost každého detailu (dostal jsem se na 7 kg i s vodou), koupil letenku do Toulouse a naplánoval si jen první den.

Třeba na cestě najdu odpovědi na svý otázky. Nebo třeba tím, že ponesu s sebou starost o ty, co jsou mému srdci nejbližší, nějak přispěju k jejich požehnání. Protože každá živá voda a každá láska potřebuje svůj pramen, potřebuje vyvěrat. A vyvěrat a vycházet, to jsou jasná slovesa.

Ještě bych měl něco dodat pro ty, kdo mě neznají. Jsem volbou křesťan a patřím mezi katolíky, kde zažívám, pro mnohé asi paradoxně, největší vnitřní svobodu. Mám vlastní zkušenost, že formální hranice mezi ateistou a věřícím je často jen v tom, že se dají otázkám, se kterými stále žijeme, jen opačná znaménka. A že podstatnější rozdíl nebo podobnost mezi lidmi tvoří jejich otevřenost, statečnost, pravdivost a milosrdenství, ne sdílené rituály a už vůbec ne definice Neuchopitelného.

Můj křest v dospělosti ještě za totality, příprava na něj a pak po letech hledání cesty do hloubky sebe sama i prostřednictvím hnutí tzv. chlapů za přispění františkána Richarda Rohra, patří k silným formačním událostem mého života a beru si je s sebou.

K pouti do Santiaga nepřistupuju jako k něčemu, co má vyřešit nějakou těžkost. Nejdu na pouť v očekávání nějaké odměny. Taky ji neberu jako pokus o sportovní výkon, i když čas který mám k dispozici k překonání určené vzdálenosti, si výkon vyžaduje.