Den sedmnáctý, Magnificat (15.6. 2017, čtvrtek)

Po snídani dostává ještě každý z nás sušenky na cestu. Ta rázná paní je skvělá. Ujišťuje mě o svý modlitbě za Saturnina a prosí, až dojdu do Santiaga, za modlitbu i za ni.

Vyrážím směrem ke katedrále, pak na chvíli ztrácím značení ale jdu pořád podle řeky a ono se za chvíli objeví. Ostatně už vidím obvyklý proud poutníků. Postupně vycházíme z města, na tuhle stranu je cesta mnohem lepší. V Rabé de Las Calzadas jdu kolem otevřený kaple, kde hraje reprodukovaná hudba. Uvnitř je opět ta zvláštní madona. Odkládám batoh a jdu si chvíli sednout do lavice. Zrovna začínají hrát mě známou píseň z Taizé – Magnificat. Kdo zpěvy z Taizé nezná, jsou to takový chytlavý melodie s jednoduchým nápěvem. Tenhle text je v latině a opakuje se v něm pořád dokola „velebí má duše Hospodina“, tedy to, co podle písma vyhrkla Maria poté, co se u Alžběty ujistila, že co Hospodin slíbí, fakt platí. Zpíváme si to spolu a když chci odejít, vidím teprve, že v rohu vzadu sedí dvě paní, jedna v civilu a druhá je řeholnice v bílém. A dávají právě došlým poutníkům (tentokrát jsou to asiati, dneska jich na cestě potkávám spoustu) razítko do jejich kredenciálů. Dělám výjimku, normálně si nechávám orazit jen ta povinná razítka z místa, kde spím. Stavím se do fronty a pořád si ještě spolu s hudbou potichu zpívám Magnificat. Jak mi ta paní dává razítko, tak se zvedne ta druhá v bílém a beze slova mi na krk pověsí takovou malou medailku s Marií. Je to cetka, ale mně stejně vyhrknou slzy. Proč mně, kterej si na Mariánskou úctu rozhodně nepotrpí?

Cestou si pak Magnificat ještě dlouho zpívám, protože se mi vždycky cestou v hlavě usadí nějaká písnička a tahle je chytlavá. A říkám si, že každýmu z nás se, ve chvíli velký vděčnosti a důvěry v život, ve chvíli našeho Magnificat, někde hluboko uvnitř znovu a znovu na našich cestách počíná do lidský podoby On sám.

Obloha už je zase jako vymetená a začíná klasickej hic. Krajina je zvlněná jako to obilí, co na ní většinou roste. Stromy už zase žádný. Je to tady taková náhorní planina ve výšce asi 900m. Pokračuju jako vždycky s přestávkou na oběd i odpoledne a opět se cesta vylidňuje. Jen ti cyklisti. Míjím i další místo s ubytováním pro poutníky a těším se, jak bude vypadat to Convento de San Anton, ubytování ve zřícenině kláštera z 15. století. Je to tak, jak jsem byl informován. Prostředí romantické, přijetí vlídné, voda studená, elektřina žádná. Nevadí, mobil si dobiju až zítra. Přepírám si svoje standardní spoďáry, ponožky a triko v potůčku. A všechno je tu „donativo“, spaní i jídlo. Místní paní „hospitaleros“ připravuje večeři na sedmou hned vedle části pro spaní za nevysokou přepážkou, takže jsme vlastně všichni v jednom prostoru. Dýchá na mě atmosféra obytných světnic ve starých chalupách a venku slunce putuje po zbytcích mohutných zdí středověkého kláštera.

Řeším problém s vyteklou propiskou, už nevydržela to horko. Jsem od ní na rukou celej modrej, ale v batohu mi naštěstí nic neobarvila.

Vedle na posteli leží další Čech, mladej kluk Vojtěch. Jde, aby si v sobě ujasnil, co chce po maturitě vlastně dělat.

Povídám si s paní „hospitaleros“, říká, že jí před lety umřel rok po sobě syn a pak manžel a ona se vydala na pouť do Compostely. No a pak se přihlásila jako dobrovolník na tohle místo. Že tu není elektřina jí nevadí, má zato každý večer zdarma milióny hvězd na obloze.