Vstávám potichu v šest, ale kolem mě už někteří odcházejí s čelovkama do tmy. Mezi nimi i můj soused z Čech. Jdu na snídani, je ještě šero, tak je při svíčkách. V sedm vyrážím, už začíná být teplo a obloha je zase bez mráčku. Procházím Castrogeriz se zříceninou hradu na kopci a s krásnými románskými kostely. Nechápu, proč se stavěly pro tak malá místa (i když mohla být i větší než jsou teď) tak obrovské stavby. Pak se hodně stoupá do kopce a je z něj vidět naposled krajina, kterou jsem procházel. Je zvláštně kopcovitá, každý kopec má seřízlou špičku a všechny ve stejný výšce, jako kdyby nějaký cukrář zarovnával dort. Potkávám Korejku z předvčerejška. Má velkou radost, že se znovu vidíme a dělá si se mnou selfíčko. Vstávala prý dneska už ve čtyři a tím se dostala přede mě, i když včera ušla míň kilometrů. Na vrcholu kopce je vidět do krajiny, kterou půjdeme dál. A začínám chápat tu hrůzu. Až k obzoru se táhne planina, bez jakýchkoli záchytných bodů a bez lesů.

Obědvám až ve Fromistě, kupuju si v samoobsluze zase bagetu, chorizo, colu, sušenky a víno, který přelévám do plastový lahve. Není to moc nápaditý ani pestrý, ale zato osvědčený. Jen v tom vedru musím s vínem opatrně. No a pak to začne naostro. 20km podél silnice, kde není nic, pořád rovně za nosem a v největším žáru. Kde je pítko, strkám pod něj krk, hlavu a pak i klobouček. Ten je za chvíli na hlavě zase suchej, ale snad pomocí tohohle cvičení zvládnu nedostat úžeh ani úpal. Na konci cesty před Carrión de los Condes ještě přidávám na tempu, protože proti všemu očekávání kus před sebou na cestě vidím dvě dvojice poutníků. A jdou pěkně rychle, takže se mi je daří dostihnout až na kraji města, kde zastavují v prvním stínu a taky hledají ubytování. Dostávám se před ně, něco mi říká, že to třeba může rozhodnout o ubytování a taky nakonec jo. Jak se za chvíli ukazuje, tak do místa, kam chci (farnost st. Maria, kde herberk spravují augustiniánky), chtějí i oni, protože si našli, že má na internetu nejlepší reference.

Ale to už jsem v čele pelotonu a u ubytovny jsem těsně první. Chvíli čekáme, než přijde do recepce řeholní sestra a ta říká, že už mají jen poslední dvě místa, ale že kousek dál je další herberk. Takže zůstávám jako první já a nelituju. Všechno je tu pěkně zařízený, zahrada s posezením, perfektně vybavená kuchyň a možnost společnýho jídla (donativo). Po vzájemném představování, kdy sestry hrajou na kytaru a vybízejí i poutníky, aby zahráli nějakou písničku ze svojí země, můžeme jít do kostela na kytarový koncert pro poutníky zdarma a pak případně i na mši s požehnáním poutníkům. Je nás tam asi čtyřicet, vyjmenovávají postupně jednotlivé země a často se někdo přihlásí. Opravdu jsme tu jako na olympiádě, jen se nesoutěží. Každý jdeme svým způsobem a podle svých možností ke stejnému cíli, i když pro každýho z nás může znamenat něco jinýho. Na závěr požehnání jdeme ještě k bočnímu oltáři a tam je zase ta soška. U ní je nápis, že to je Santa Maria del Camino a vedle ještě v angličtině „Our Lady of the Way“. A mně to konečně docvakne. Žádná panenka Maria, ale Naše Dáma té Cesty. Poutnice životem i vírou par excellence. Jak mi jednou připomněl jeden vzdělaný kamarád, první křesťané si říkali “lidé té Cesty” . Cesta s velkým C, Camino, the Way, to je Ta Cesta, ke který mi ona má co říct. A ne náhodou jsou na poutní cestě její sošky a ne náhodou mě tak provází.

Pak se vracíme do herberku a je večeře. Sestřičky roznášejí dobroty a víno a k mému stolu si přisedá i jedna Japonka (těch je tu opravdu hodně), že měla narozeniny a koupila šampus. Takže zápis do deníčku píšu dneska dost společensky unavenej a po večerce. Hrozný odpoledne, ale konec dobrý, všechno dobré. Definitivně se mi vylila propiska, kolem jde sestřička a dává mi svou.