Miloslav Musil: Cestou II

(z Kostnice do Toulouse)

cestovní deník - pokračování Cesty I 
Miloslav Musil

Na úvod a na vysvětlenou

Před Vánocemi 2019 se mi naskytla možnost převést si celých deset dní dovolené do dalšího roku. A tak jsem začal znovu uvažovat o pokračování své pouti, i když vlastně odzadu, s cílem v Toulouse. Dojít tam rovnou z Prahy se ale rovnalo snu, který se nikdy nenaplní. Potřebné dva měsíce bych dohromady současně se zaměstnáním nedal. A čekat až budu v důchodu?

Plán dopravit se do Kostnice a odtud Švýcarskem a Francií dojít do Toulouse ale vypadal reálně. Svatojakubskými cestami to znamenalo ujít za měsíc přibližně 1250 km. Termín jsem zvolil od poloviny dubna do poloviny května, protože pak už následovala svatba dcery a různé rodinné oslavy. Situace se s příchodem koronavirové pandemie změnila. Zavřené hranice a zmrazená doprava všechny plány vymazaly a zůstalo než sledovat, jak přibývají stále nová omezení.

Spolu s postupným uvolňováním opatření a opětovným otevíráním hranic rostla i moje touha přece jen zrealizovat to, na co jsem se už vnitřně naladil a natěšil a na co jsem měl v koutě už od března sbalený batoh. V tom novém a opět malém jsem měl uloženo všechno podle předešlých zkušeností a seznamu a také švýcarské franky a eura, nakoupené za ještě výhodný kurz před koronavirem.

Mezitím si na kole pochroumala páteř manželka Magda (naštěstí bez následků), a tak nakonec padla volba termínu cesty až na srpen. Opět jsem zakoupil jízdenku na Flixbus do Kostnice a z voucheru letecké společnosti za zrušený let si pořídil nový – až na ráno v pátek 4.9., protože dřív žádný z Toulouse do Prahy v nabídce neměli. Tím cesta dostala pevný rámec a hlavně časový limit.

Uvědomoval jsem si, že moje druhá pouť nebude a ani nemůže být jen jakýmsi automatickým pokračováním té první. Jistě si s sebou ponesu zkušenosti, ale také tři roky stárnutí a obavy, které jsem na začátku první cesty neměl. Moje vnitřní chvění bylo jiné, plné respektu před  obtížností trasy, kdy bylo opět třeba udržet tempo postupu v průměru přes 40km denně, i před novou zkušeností s koronavirem, který dokáže škrtnout naše plány ze dne na den. Měl jsem už od března připravený hrubý itinerář tak, abych cestu s rezervou zvládl za 30 dní. Ten jsem neměnil. Ani své předsevzetí, že pokud dojdu do Toulouse, oholím si knír a mušketýrskou bradku, které jsem si nechal narůst a pěstoval po celou tu dobu jako připomínku své první pouti. 

Místo poutnické hole jsem přibalil méně poetické, zato více praktické hůlky, ale jako minule jsem přišil svatojakubskou mušli na batoh a na krk si pověsil druhou malou. Poutník byl připraven.

Cestu jsem popsal a uložil ji zde jako PDF.