Vycházím zase časně ráno, už v půl sedmé, ale než jsem si připravil nohy, většina osazenstva už byla stejně pryč. Pomalu ale jistě se krajina stává hezčí, kolem se objevuje stále víc nízkých stromů a mírně stoupám. I vesničky, které procházím, jsou malebnější. Postupně se cesta a výhledy z ní podobají hřebenový tůře, koukám před sebou na vysoký kopec a vypadá to, že cesta směřuje přímo tam. Ne tak docela, to ještě nebyl ten nejvyšší. Opravdu se šplhám do hor do výšky kolem 1500 m a jsem tím překvapený, protože jsem si ráno pořádně neprohlédnul mapu. Je zase jasno a slunce pálí, ale tady nahoře fouká příjemný větřík.

Cruz de Ferro (1530m) je navršený kopec z kamenů a na něm kříž. Je posetej spoustou vzkazů a drobností od poutníků, ale nejvýrazněji se na něm vyjímá česká vlajka. Fotím si ji, ostatně na batohu ji mám taky a tak mám dobrý pocit sounáležitosti. Rozhodně mi to přijde jako lepší reprezentace, než ta, co máme na Pražském hradě.

Pak přichází ještě jedno sedlo a začíná sestup. Cítím, že mi prasknul megapuchýř na levém malíčku, už pár dní se k tomu schylovalo, ale myslel jsem, že se to vstřebá. Přijde mi zvláštní, že se najednou udělal až po třech týdnech. Už jsem si myslel, že to v pohodě doklepu. Inu, neměj nic za jisté.

Míjím takový zvláštní monstrum, jakoby kosmonauta zahalenýho v tom horku od hlavy až k patě. Na hlavě kapuci, kalhoty zastrčený důkladně do vysokých bot a na rukou rukavice. Zepředu na obličeji velký černé brýle, tak jen podle zbytku tváře vidím, že to je nějaká asiatka. Říká mi to „Buen Camino“, ale stejně si nejsem jistý, jestli to není speciálně vyvinutej robot poutník z Japonska.

Po chvíli se zastavuju a přezouvám se kvůli tomu prasklýmu puchýři do sandálů. Robot mě míjí a strojovým tempem pokračuje v sestupu. Dává mi dost práce ho dohnat, asiati i jejich roboti jsou zarputilí. Pokračuje náročný sestup po kamenech, ale sandály drží. V Riego de Ambros u pítka potkávám matku s dcerou, jsou z Miami a mají toho už plný zuby. Dělám reklamu Praze, že je to krásný město a že se tam tolik nenadřou. Ono se mi vůbec osvědčuje říkat rovnou, že jsem z Prahy. Na tu se chytají skoro všichni, i ti, kterým Česká republika nic neříká.

Pak potkávám Poutníka. Párkrát už jsem zkusil pozdravit „Ultreia“, ale vždycky bez úspěchu. Tenhle původní pozdrav poutníků, na který se odpovídá „Et sus eia“ (tedy „Dále“ a „Výše“) je krásný, ale nikdo ho nezná a všichni se zdraví „Buen Camino“. Přede mnou jde pomalým krokem po kamenech starý muž v sešmajdanejch botách, na svý holi má přivázaný travou polní kvítí a zpívá si. Když ho míjím, zdravím „Ultreia“, on mi beze stopy zaváhání s úsměvem odpovídá „Et sus eia“ a oba doplníme „Deus adjuva nos“, což je zbytek refrénu té středověké poutní písně a znamená „Bůh nám pomáhej“. Předcházím ho, slyším, jak si tu píseň pobrukuje a já taky. Jakoby mně přibylo sil.

Dál klesám do Molinaseca. Místo, kde se v řece koupou konečně i hezký holky a cesta městečkem je lemovaná hospůdkami a herberky, ale říkám si, že dojdu ještě dál do 7km vzdálené Ponferrady. Po chvíli míjím poslední ubytovnu a jako magor jdu sám po silnici v odpoledním žáru. Pak i před sebou zahlédnu dalšího mě podobnýho. Potěší mě to, protože je půl páté a to už v tom vedru nechodí opravdu nikdo, kdo má rozum v hrsti. V Ponferradě koukám na navigaci a hledám ubytování. Jako obvykle trochu tápu, ale nakonec ho nacházím. Vítají mě sklenicí vody a je to tu moc pěkný. Součástí areálu je i starý kostelík, tak trochu za rohem, ale otevřený. Za ním je i místo na praní a sušení věcí, takže tudy procházím víckrát. V rohu tam soustředěně cvičí jógu slečna s pěknou postavičkou, tak jsem aspoň odškodněný za to, že jsem nezůstal v Molinaseca.

V „recepci“ se doptávám na supermarket a kupuju si tam po čase znovu litrovku piva a sedmičku vína, pro změnu bílého, protože tady mají v kuchyňce velkou ledničku. Vařím si dvě čínské polévky najednou, chladím si nohy v bazénku s fontánou, co tam pro tenhle účel důvtipně nachystali a pěkně se tím pivem a pak vínem picnu. Mám co oslavovat. Přešel jsem za jeden den hory z jedný strany na druhou a cítím se až na ten novej puchýř, co řeším sandálama, v pohodě. A ta slečna na příjmu, když viděla, že jdu rovnou z Astorgy, si se mnou plácla, že to je fakt výkon a že to tu už dlouho neměli.

Zítra plánuju klidnej den a trasu aspoň do Trabadela. Je to jen 32km, tak uvidím, jestli nebudu mít chuť si to trochu prodloužit. Vždycky záleží na nohou.