Den druhý, na plný obrátky (31.5. 2017, středa)

Probouzí mě ještě za tmy silný déšť. Snídám a vyhlížím ven. Nebe je úplně černý a před dveřmi je obrovská louže, která se dopadajícími proudy vody úplně vaří. Prostě leje jako z konve a nevypadá to, že jen tak přestane. Dopíjím kafe, nechce se mi z pohodlí herberku vylézt, ale musím. Sundavám si brýle, odepínám nohavice z kalhot, beru si šusťákové návleky přes holeně, aby mi do bot alespoň nešla voda a bláto shora (moc užitečná věc) a rovnou se soukám i s batohem do poncha, pod jehož kapucu nacpu i klobouk. Aspoň mi trochu chrání obličej a necítím se úplně jako ve sprše. Po chvíli tenhle model ještě vylepšuju tak, že dvěma kolíčky na prádlo chytám konec kapuce k okraji klobouku, aby se mi kapuce nesmekala z hlavy. Kolíčky mi trčí dopředu jako tykadla, ale funguje to a to je hlavní. Za chvilku mám mokrou i zbylou část kalhot, jak se poncho za chůze vyhrnuje nahoru. Ještě že mám mobil, peníze i kredenciál v igelitech, jinak bych to všechno v kapsách utopil. Boty statečně vzdorujou asi tak půl hodiny.

Bylo dobře, že jsem zůstal přes noc právě v Léguevinu a dali mi tam instrukce, na co si dát pozor. Díky té poradě teď nebloudím. Cesta vede lesem po rozmáčených cestách až do L’Isle-Jourdain. Tam kolem poledne přestává pršet, přezouvám si do mokrejch bot aspoň (na chvíli) suchý ponožky a začínám se odsvlékávat a sušit. Vzpomínám si na radu poručíka z filmu Forrest Gump, že je nutný měnit si ponožky při každý zastávce, jinak vám ty močály sežerou nohy za živa.

Další trasu do Gimontu volím po silnici, abych nezapadal do bahna. Chci dojít aspoň do L’Isle-Arné, ale míjím odbočku a pokračuju po hlavní silnici. Když si to uvědomuju, není už jak se vrátit a neprodloužit si přitom cestu. Takže se rozhoduju dojít po okolních okreskách až do Auch. Mám jen orientační mapy vytištěný na papírkách, v měřítku tak 1:250 000, takže se mi ta vzdálenost nezdá tak hrozná. Ve skutečnosti je to ještě asi 6 hodin cesty. Znovu si měním ponožky a pak ještě jednou i pevný boty měním za sandály. Cítím, jak mě bolí plosky nohou a bojím se, aby se mi tam neudělaly puchýře. Cesta po silnicích mi moc neutíká, mám strach o nohy a sil už taky ubývá. Tenhle den nakonec ujdu trasu jako z Prahy do Prčic.

V Auch konečně nacházím v ulici Rue Dessoles inzerovaný ubytování pro poutníky při katedrále Sainte Marie. Ani tam o jiném nevím. Jenže přicházím po osmé večer a dveře jsou zavřený. Marně se ještě s jedním poutníkem, co se teprve přepravuje na místo začátku své pouti a potřebuje někde přespat, snažíme zvonit na zvonek a volat na vylepený číslo. Na dveřích visí cedulka, že poutníky přijímají jen od 15 do 17h a vzkazy vybírají ze záznamníku jen do 19h. Přichází paní, co se už včas ubytovala a zná kód ke dveřím, jenže ji to taky nevpouští. Opodál se baví nějaký dvě slečny a ty nám sdělujou, že to bude proto, že právě nejde elektřina. Ten druhej poutník to po chvilce vzdává a jde si hledat něco poblíž nádraží, nebo že přespí přímo na něm. Já si sedám před vchod a čekám. Říkám si, že až půjde proud a přijde ta paní, dostanu se s ní aspoň dovnitř a nějak to dopadne. Paní ale nejde a čekám už víc než hodinu. Pak vidím, jak na mě ze dveří protějšího domu gestikuluje jedna z těch slečen, jako že jestli chci, tak se můžu u ní najíst a vyspat. Říkám si, že to je od ní veliká odvaha a důvěra, moc děkuju a jdu. Uvnitř mě vítá i její přítel, se kterým se dohodla na tom, že toho chudáka na ulici nenechají. Takže to až taková odvaha není, protože její přítel hraje ragby, ale skutek milosrdenství ani moji radost a vděčnost to nijak neumenšuje. Ukazujou mi samostatnej pokoj s ustlanou postelí, dávají k dispozici koupelnu a mezi tím co se sprchuju, chystají večeři. Dnes vaří on, je salát, těstoviny a pivo a pak ještě sýry. Prosím je, jestli by mi místo razítka do mého kredenciálu něco nenamalovali. Podepisujou se mi tam a malujou ragbyový míč. Jdu spát, mažu si bolavý nohy a říkám si, že dnes nocuju u svatejch. Narozdíl od církevního ubytování, kde to maj v popisu práce a jsou tím unaveni, mají vymezený hodiny a tak se nakonec s potřebnýma míjej, se mě tady ujali a dali mi najíst. Přesně jak je to popsáno v Matouš 25,34-40: „Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne… Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě... Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´“.

Oni to zřejmě neznají a já jim to nevykládám. Nemám na to slovní zásobu a i kdyby ano, připravil bych je pak přece o to překvapení.

I v tom je význam poutníka. Umožňuje svou zranitelností konat dobrý skutky druhým.