Den desátý, horko (8.6. 2017, čtvrtek)

Další jasný den. Vařím si horkou vodu s cukrem, který jsem tu našel v krabici, a dojídám zbytek sušenek. Poslední kousek zelňáku, co mám jako železnou zásobu, zapomínám v lednici. Třeba si ho ale zase někdo po mě najde a s odvahou z hladu ho sní. Dnešek má být i podle mapy bez možnosti nákupu. Chystám se cestou stavit v nějakém „baru“. Takhle tu označují místní bufety, kde se dá kromě piva nebo vína dát i něco menšího k jídlu.

Stejně jako včera se mi začíná kromě svalu na pravý noze a puchýřů ozývat i levý koleno. Nezavazuju ho a ono se jako včera po pár kilometrech rozhýbá a umoudří. Cesta se postupně vzdaluje od řeky, po pravý ruce mám pořád v dálce Pyreneje a procházím rovinou kolem polí. Ráz krajiny se ale mění a působí stále beznadějněji. Vypadá to tady jako nekonečný haldy hlušiny a drobnýho štěrku z nějakých lomů. Ale je to od přírody. Geolog by si tu přišel na své, ale chodí se v tom dost blbě. Žádná zeleň, žádnej stín a čím dál větší vedro. Jen na vyvýšeninách sem tam městečko, osamělý ale zdálky viditelný. Dva takové kopce míjím, na mapě je sice uvedeno, že tam je „bar“, ale musel bych uhnout z cesty a kilometr šplhat do kopce a pak zase zpět. Pod tou druhou vesnicí je na trase malej opuštěnej hřbitov s otevřenou a prázdnou márnicí. Je tam široko daleko jediný stín a tak tam mířím, abych si chvilku odpočinul. Jak hřbitov obcházím, potkávám dva poutníky, co si našli stín z druhé strany hřbitovní zdi. Přisedám k nim, přece jen je to lepší místo než v márnici. Jsou to dva mladí kluci z Německa, jdou stejnou cestou jako já, ale začali už v Arles. Takže mají o nějakých 300km v nohách víc než já. Na cestě jsou už dlouho, chodí denně spíš dvacetkilometrové úseky, maximálně třicet. Dělí se se mnou o kousek chleba a o sýr.

Potkávám se s nimi ještě jednou v Ruestě, to už se cesta stává zajímavější, vede kolem jezera a stoupá ke zřícenině starého hradu. Tam je herberk, kde oni dnes končí. Je tam i „bar“, ale nic k jídlu v něm nemají, jen pití. Kupuju si zase Colu a když říkám, že pokračuju ještě dál, těch pár poutníků, co tam sedí, na mě kouká jako na cvoka, protože jsou čtyři odpoledne. Jeden říká, co pak slyším ještě několikrát. Že jsem „crazy peregrino“. Ale dává mi svoje rybičky v tomatě. Doplňuju si vodu, leju si ji i za krk a pokračuju další dvě hodiny cesty dál do Undués de Lerda. Cesta vede kolem dalších středověkých pousteven do kopce porostlého borovým lesem a pak zase s kopce dolů. Po padesáti kilometrech pochodu v horku jsem dost vyčerpanej, ale nalézám herberk s hospodou v jednom a dávám si hned velký pivo. Ta slečna, co má na starosti ubytování i hospodu, je dost protivná. Než dopiju, tak si jde zakouřit a pivo za 3€ mi zapomíná naúčtovat. Kašlu na to a jdu se ubytovat. Na pokoji je nás sedm. Umeju se a vyperu tak jako každý den, ale navíc jdu tentokrát i na večeři. Kuchyňku ani obchod tady nemají. Dávám si špagety a víno. Přináší mi celou flašku, tak ji z půlky vypiju a zbytek si přelévám do jedný plastový lahve na vodu. Budu si ho mísit po cestě s vodou, aby se mi líp šlo.

Večer přichází bouřka a déšť, tak uvidím co bude zítra.