Den třicátý, loučení (28.6. 2017, středa)

Ráno vstávám v pohodě, až když všichni z pokoje odejdou. Odcházím opět ke katedrále, kde jsem si našel, že je v deset dopoledne mše v angličtině. Drobně prší, občas víc, stejně jako ten první večer v Toulouse. Ale teď mám čas a vždycky se někam schovám.

Jsem tam brzo, tak se znovu procházím téměř ještě prázdnou katedrálou kolem oltáře a tumby sv. Jakuba. Fotím i když se to nesmí, nikdo tu není. Pak jdu do boční kaple, je tam k mému překvapení docela dost lidí. Paní od mikrofonu říká, že dneska to je jiné než jindy, protože dorazili poutníci z Irska a mají s sebou i biskupa. Takže bude vést bohoslužbu on. Je to sympaťák, má na sobě ještě zaprášený boty rovnou z putování, představuje se a postupně se představujeme po lavicích všichni. Část jich je z tý irský skupiny, ale jinak zase celý svět, jako obvykle. Místo kázání říká jen něco v tom smyslu, že každý z nás má teď svou vlastní zkušenost (experience), které by bylo dobré dát ještě i smysl (meaning). Pak dává slovo jedné poutnici, která povídá o tom, co prožívala. Celý je to takový domácký, neformální a milý. K přijímání zve všechny, kdo v srdci cítí, že přijít mají. Žádný kádrování. Při závěrečném požehnání čte zase tu Irskou modlitbu a dostáváme papírky s textem pro poutníka na konci cesty. Dole je text, který dobře znám, který nás „na chlapech“ učil Richard Rohr jako takovou mantru ke ztišení a meditaci.

Be still and know, that I am God. – Buď pokojný a věz, že já jsem Bůh.

A taky vím, jak se s tím zachází. Postupně odzadu ubírám slova a jak se to zjednodušuje, sestupuju k prameni. Be – Buď! Celý moje měsíční putování mi teď pomáhá prožít tohle poselství. Zase bulím.

Cestou zpět na ubytovnu už zase svítí slunce, potkávám poutníky ještě v pláštěnkách, nic neřeším, jsem.

Odpoledne ještě poslední vycházka. Zase jdu na zpěv Taizé do mé oblíbené kaple úřadu pro příjem poutníků. Pohodlně se usazuju na zem na polštáře, teprve rozsvěcují svíčky. Moje hůl je pořád opřená o patu kříže, nikdo ji neodstranil. Když to celé končí, sedím ještě chvíli v tichu a dívám se na ikonu přede mnou. Je na ní Ježíš s nějakým apoštolem. Ale teprve teď si všímám, že Ježíš drží apoštola kolem ramen, tak jako jsme se včera tady drželi s tím pánem. Naposled, ale zato vydatně bulím.

Pak se pomalu, opravdu pomalu vracím cestou naproti poutníkům, už jich večer moc není. Naposled jdu kolem kostela Naší Dámy té Cesty, je zase otevřený. Kupuju si lahev vína a vracím se na ubytovnu. Potkávám se tam se dvěma poutníky z Čech, co přišli portugalskou cestou z Porta, povídáme si zážitky a pijeme to víno.

Prvně si na mobilu nastavuju budíka, brzo ráno půjdu na autobus do A Coruňa a pak letadlem přes Lisabon domů.

Cesta domů proběhla bez komplikací, jen na letišti jsem si musel při průchodu rámem a bez opasku k obveselení obsluhy držet kalhoty.