Den třiadvacátý, bolest (21.6. 2017, středa)

Ráno se probouzím a vše je jako obvykle. První problém nastává, když se chystám k odchodu a všímám si, že se mi zase už málem utrhlo poutko na batohu, který je nutný pro můj systém přichycení věcí a přivázání bot. Takže zašívám a nabírám asi tak třičtvrtěhodinový zpoždění. A taky se mi definitivně rozbíjí zip z jedné strany batohu, takže ho musím zapínat dost neprakticky tím druhým zdrhovadlem kolem dokola a doufat, že to aspoň takhle už vydrží.

Konečně se vydávám na cestu a po asi půlhodině to začne. Nejdřív nenápadná, ale pak stále se stupňující známá tupá bolest na holeni nad nártem, tentokrát v levý noze. Tak si sedám a mažu si ji Voltarenem. Po chvíli se přidává nová, ještě větší a bodavá bolest jakoby jdoucí z kosti. Ať se snažím přizpůsobit krok jakkoliv, i když pajdám a opírám se o hůl, je to chvílema k posrání. Ploužím se, předcházejí mě i ti pohodáři, co jdou zvolna a vyšli dávno za mnou. Zastavuju se u jednoho vyschlýho pramene, co je tam sezení, a svačím. Když už se zase bolestivě sbírám, přichází k prameni i ta jogínská slečna. Říkám jí, že tu voda není, ale ona mačká nějaký knoflík, kterého jsem si nevšiml a voda teče. Říká, že to je fakt přetechnizovaný, ale já si připadám jako blbec. Bolest v noze naprosto dominuje a tak pomalu pajdám dál, naštěstí je to do kopce a to mě ta noha bere míň. Po chvíli mě ta slečna předchází, snažím se motivovat jejíma hezkýma nohama a držet se jí. Daří se mi to s velkým úsilím jen do nejbližší vesnice, kde ona zahýbá k lékárně a já do protějšího kostela si zase trochu v chladu odpočinout od bolesti. Když nejdu, tak okamžitě ustává, ale jakmile udělám krok, je zase zpátky. Padá na mě deprese při představě, co teď bude a jak ošidný bylo si už stanovit datum odletu.

Cesta vede naštěstí docela po silničkách a co mi dřív vadilo, teď jsem tomu rád, protože ty otřesy a změny sklonu jsou menší. Pajdám kolem vinic, už jsem zase ve vinařském kraji. A kde to jde, volím si cestu po silnici i tam, kde vede stranou. Dopajdávám přes Villafranca del Bierzo do Pereje, kde si aspoň dávám studenou Colu a patatu. Zbývá mi ještě nekonečných šest kilometrů do vytčenýho cíle. Trabadelo, co jsem si myslel, že bude minimem, je ve skutečnosti bolestně vydřeným maximem. Jsem celej spocenej asi nejen z toho vedra, ale i od bolesti. Mám v plánu zkusit farní herberk co jsou na něj cedule hned vedle cedule na herberk městský. Zjevně se přetahují o klienty. Už vidím nápis na budově, když přecházím kolem takovýho otevřenýho příjemnýho domu co na něm visí cedulka, že ubytovávají poutníky taky jen za 5€, že mluví anglicky, že mají přímý přístup k řece a že se u nich nespí na palandách. Tak nakukuju dovnitř, sedí tam příjemní majitelé, mladí manželé, a mile mě vítají. A že je to u nich i s večeří pro poutníky za dobrovolný příspěvek. Vypadá to tam čistě a zajímavě a jsou tam jen tři další poutníci, takže klid. Zase po těch obrovskejch ubytovnách příjemná změna. Jdu se umýt a pak kolem pasoucího se koně cestičkou k řece, kde si v ledový vodě dlouho koupu bolavou nohu. Snad mi to spolu s mazáním do zítřka pomůže.

Večeře s domácími je skvělá, moc mile si povídáme. Paní je původem z Austrálie, on je Španěl, ale poutník, co se u ní před lety zastavil a už zůstal.