Ráno vstávám o půl šesté a za hodinu (to je tak doba, než si ošetřím nohy a nasnídám se) vyrážím na cestu. Jdu kolem dalšího herberku, kam jsem původně chtěl, protože byl nejlevnější, ale na ceduli u toho prvního na cestě měli napsáno, že tenhle je zavřenej. A teď vidím, že zavřenej nebyl. Chápu boj o zákazníky, ale tohle je hodně přes čáru.

Obloha je lehce pokrytá beránky a jde se moc dobře. Krajina je víc zvlněná a všude jsou vinice. Fotím si je, u jedné roste u krajního keře i růže. Ještě týž den později odpoledne někde vidím cedulku, že tahle růže je pojmenovaná „pouť do Santiaga“.

Mezitím procházím přes Vianu a po poledni jsem v Logroňo. Uhýbám ze značený poutní cesty, jdu centrem kolem katedrály a ptám se na supermarket. Jedna paní mi ukazuje cestu dál přes centrum a tak tam nakupuju zase klasiku, tj. chorizo, bagetu a lahev vína z oblasti Rioja, když jí procházím. Podaří se mi ho otevřít v parku i minivývrtkou na mém mininožíku a přelévám její obsah do petky. Mezitím se ozývají z ulice dělobuchy a kolem mě začínají pochodovat krojované postavy a kapela. Nevím co se děje, ale protože jdu centrem zpět před nimi, hrajou mi celou dobu do kroku. Pak se napojuju zase na značenou cestu, je to tady fakt už velká komerce, protože mezi domy vlají žlutomodré vlaječky a ulice je lemována stánky se vším možným. Vycházím z města, je už po poledni a všichni poutníci jakoby zmizeli, jen sem tam někdo a cyklisti. Jdu z města ven a podle jezera, je tu taková městská oddychová zóna, něco jako v Praze Hostivařská přehrada. Tam si ve stínu stromů, protože už je zase jasná obloha a klasický vedro, dávám oběd ze zakoupených zásob a pokračuju na Navarrete.

Cestou kolem drátěnýho plotu vidím, že jsou do něj vpletený klacíky a stuhy do podoby křížů. Plot je dlouhej několik set metrů a kříže jsou po celé délce. Něco na způsob těch zámečků na mostech, co tam zacvakávají zamilovaný páry. Tak jeden taky zaplétám. Po cestě si trhám malou růžičku z přečnívajícího keře a zastrkuju si ji do poutka na popruhu u batohu. Trhám s ní omylem i druhou, tak ji nesu a říkám si, že ji třeba dám nějaký poutnici cestou. Široko daleko ale žádná není. V Navarrete vcházím do setmělýho kostela, abych se trochu ochladil. Je opravdu hodně tmavý, teprve po chvíli se rozkoukávám a na oltáři vidím opět sošku té podivné madony s odrostlejším Ježíšem, jen v jiném, pro mě ne moc vkusném provedení. Něco se ve mně ale děje, asi jako když na mě v dětství něco prasklo, bylo to už venku a odpuštěný, já se schoval u maminky a svět byl zase celej jako ta její náruč. Jdu vděčně až úplně dopředu k oltáři, kam už se normálně nechodí, a pokládám tu růžičku před madonu, kam až dosáhnu. Pak se vracím a vidím, jak na mě gestikuluje místní ostraha. Dělám omluvný gesto a sedám si do lavice. Ten člověk ale jde až k tomu oltáři, bere růžičku a vztekle s ní mrskne do kouta. Dost mě to rozzlobilo a odpustil jsem mu až cestou, když jsem si uvědomil, že to podstatné se stalo a že ve srovnání s tím je tohle prkotina.

V pěknym horku, jak je to tu už obvyklý, pokračuju do Ventosy, kde mám najitou ubytovnu San Saturnino. Říkám si, že když bude blbá a zase bez kuchyně, dojdu až do Nájery, protože je teprve půl čtvrté. Ale vítá mě příjemná a už od pohledu trochu alternativní slečna. Ukazuje mi kuchyňku s tím, že se v ní nesmí dělat maso ani ryby kvůli „zápachu“. Dojímám ji svým vysvětlením, proč jsem si vybral právě tenhle herberk. Je tady příjemně, posezení v zahradě a možnost si koupit i nějaký zásoby. Na poutníky tu myslí a mají na prodej i malá balení různých šamponů a krémů. Kupuju pár drobností domů, když je to od Saturnina. Paní, co tam prodává a co ji už majitelka stačila informovat o mých důvodech, mi dává zdarma i přívěsky na klíče se San Saturnino. Budou se hodit synovi, stěhujou se do novýho bytu.