Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Richard Rohr: Breathing Under Water (komentáře Jarda Novotný)

ÚVOD / INTRODUCTION (II)

Závislost na našem způsobu myšlení. Všichni vnímáme naše vzorce chování jako normativní (tzn. určující normu), logické a nepochybně pravdivé, a to i tehdy, když nedávají smysl. Stále znovu a znovu opakujeme to samé, a to dokonce i tehdy, když nám to nic nepřináší (když to pro nás nefunguje). Toto je sebedestruktivní, až „démonická“ podstata každé závislosti a zejména té, která se týká našeho smýšlení. Myslíme si, že naše smyšlení nás definuje (že „jsme“ naším smyšlením), a dokonce vnímáme naše smýšlení jako naprosto „pravdivé“, což nás ale vzdaluje od reality.

Our addiction to our way of thinking. We all take our own pattern of thinking as normative, logical, and surely true, even when it does not fully compute. We keep doing the same thing over and over again, even if it is not working for us. That is the self-destructive, even “demonic”, nature of all addiction and of the mind, in particular. We think we are our thinking, and we even take that thinking as utterly “true”, which removes us at least two steps from reality itself. (Introduction / Going Toward the Pain, page XVIII-XIX)

Poznámka: To bylo jedno z nejdůležitějších zjištění vůbec – že mohu být závislý na svém způsobu myšlení. Že ho beru za tak samozřejmé, tak pravdivé, tak sebeurčující, že se vlastně nepotřebuju snažit pochopit způsob myšlení toho druhého. Původně jsem si neuměl představit, o čem kniha bude, říkal jsem si – závislý na alkoholu nejsem, drogy neberu, nekouřím…dobře, tak žádné tyto „materiální“ závislosti u mne zatím nejsou, tak jakou závislost na sebe můžu vztáhnout…(kromě závislosti na čokoládě a čtení knížek)? No a musím přiznat, ano, i já jsem závislý – na svém způsobu myšlení a na dalších věcech…k tomu se určitě ještě dostaneme.

Otázky: Jak to působí na vás? Co myslíte, že se s tím dá dělat?

 

12 kroků AA se často stane pouhým programem abstinence / střízlivosti od návykové látky a mnoho závislých lidí nedovedl k „životní duchovní zkušenosti“, kterou zakladatel AA (Bill W) považoval za naprosto základní, aby mohlo dojít k úplnému uzdravení. Hovoříme-li o tradičních křesťanských stádiích duchovní cesty jako (1) očištění, (2) osvícení a (3) sjednocení, příliš mnoho závislých se nikdy nedostane do druhé etapy – žádné skutečné osvícení vlastního já, a natož pak etapy třetí – bohatého života skrze zakoušení jednoty s Bohem. A je mi líto, že to musím říct, ale tito závislí lidé tak vlastně zrcadlí i mnoho konvenčních křesťanů.

The Twelve Step Program often became a program for mere sobriety from a substance, and never moved many toward the “vital spiritual experience” that Bill W deemed absolutely foundational for full recovery. If we can speak of the traditional Christian stages of the spiritual journeys as (1) purgation, (2) illumination and (3) union, too many addicts never seem to get to the second or third stages – any real spiritual illumination of the self – and even fewer get to the rich life of experienced union with God. In that, they mirror many mainline Christians, I am sad to say.

Poznámka: To, že se často snažíme dělat věci pouze vlastními silami, bez Boha je zřejmé, já si také často řeknu: „proč jsem do toho dřív nepozval Boha, proč to chci dokázat vlastí silou (kterou stejně nic nezmůžu), proč jsem se neporadil s Tím, který ví všechno nejlépe …? Nechávám si tak často uniknout to podstatné. Nedovolím si hodnotit, zda už jsem se někdy „podíval“ do druhé etapy, jak je zde definována, ale cítím, že výše napsané je hluboká pravda. Mnoho z nás, křesťanů, nikdy nedojde dál, vystačí si s dětským chápáním víry, nesnaží se růst ve víře a lásce,…nechci nikoho hodnotit, ale jak je možné, že když vyjdeme z kostela, tak se často chováme tak, jako by nás tam nic neoslovilo, jako bychom neslyšeli Kristovu zvěst o lásce a milosrdenství… ale možná je to tak, možná nás opravdu nic neoslovilo, možná se nás nic nedotklo, možná jsme to jenom odseděli, možná jsme byli duchem naprosto někde jinde a jen mechanicky sedali, klekali, vstávali a odříkali naučené odpovědi…

Otázky: Ale proč to tak je? A musí to tak být? Co s tím? Jak to napravit? Jak se posunout dál?

-jn-

Konec knihy Richard Rohr: Breathing Under Water (komentáře Jarda Novotný)