Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Richard Rohr: Breathing Under Water (komentáře Jarda Novotný)

SLADKÉ ODEVZDÁNÍ SE / SWEET SURRENDER (III)

Víte, co je nejběžnější a ve skutečnosti téměř univerzální náhražka za „zřeknutí se své vůle“? Oddaní lidé si z toho udělali svou vlastní formu náboženství a já tomu říkám „mýtus hrdinské oběti“. Obvyklý způsob, kterým se snažíme o zřeknutí se svého já, přičemž se ale vůbec o žádné zřeknutí se sebe nejedná, je obětování se! Tváří se to tak šlechetně a láskyplně, a někdy tomu opravdu tak je. Ale obvykle je to pořád o mne samém. …Víte, existuje láska, která upřímně hledá spirituální dobro druhých, a existuje láska, která hledá nadřazenost, obdiv a moc/kontrolu pro sebe samu zejména skrze konání „dobrých“ a hrdinských věcí.

Now do you know what is the most common and, in fact, almost universal, substitute for renouncing our will? Dedicated people have made it into its own form of religion, and I will call it “the myth of heroic sacrifice”. The common way of renouncing the self, while not really renouncing the self at all, is being sacrificial! It looks so generous and loving, and sometimes it is. But usually it is still all about me. …You see, there is a love that sincerely seeks the spiritual good of others, and there is a love that is seeking superiority, admiration, and control for itself, even and most especially by doing “good” and heroic things.  (Sweet Surrender / The Myth of Sacrifice, page 21-22)

Poznámka: Richard dodává, že to je typické pro „první polovinu života“, kdy se snažíme nějak definovat sami sebe, snažíme se o nadřazenost, o výkon, získání obdivu a skutečné kontroly na jevišti svého života. …Také to pohánělo většinu válek nebo vedlo k romantizování válek. Ve skutečnosti to ale sloužilo pouze těm, kdo mají moc, neboť běžní lidé většinou věří v oběť. „Osobní oběť“ stvořila Olympijské hry, Česko hledá Superstar, mnoho hrdinských projektů a mnoho úžasných lidí. Ale není to Evangelium, ale jeho nejběžnější náhražka.

Otázky: Richard nabízí, abychom si odpověděli – jaký druh lásky je motorem pro naše oběti – láska k sobě, k druhým nebo k Bohu? Patříme mezi lidi, kteří se obětují pro druhé? A pokud se opravdu obětujeme v tom dobrém slova smyslu, umíme relaxovat, načerpat sílu, nebo jdeme až na/za hranu a říkáme si, to zvládnu, musím to zvládnout, nikdo jiný to za mne neudělá? Nejdeme někdy ve svém „obětování se pro druhé“ až přes mrtvoly – pomalé umírání vztahů s našimi nejbližšími v rodině?

 

Všichni fanatici a „praví věřící“ mají tendenci se obětovat nějakým viditelným způsobem, a tak oblbnout všechny kolem sebe. Můžou si myslet: „Obětuji se skrze dodržování těchto nařízení a účastí na bohoslužbě, a dokonce službě chudým“ a tím, že mé úsilí je ještě heroičtější než tvé. Často nemilují Boha nebo ostatní skrze tuto hrdinskou „poslušnost“, oni pouze hledají vysoký morální kredit a společenské uznání pro ně samotné (Lk 18:11-12) nebo jak to vyjádřil sv. Pavel, „…kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1 Kor 13:3). Většina falešných náboženství, je dle mého názoru, jedním nebo druhým způsobem viditelně založena zejména na oběti, ale vůbec ne na lásce.

All zealots and “true believers” tend to be immensely sacrificial on one highly visible level, and fool almost everybody. “I sacrifice myself by obeying these laws and attending these services or even serving the poor” and by being more heroic than you are, they might think. Often they do not love God or others in such heroic “obedience”, they are merely seeking moral high ground for themselves and the social esteem that comes with it (See Luke 18:11-12) or as Paul puts it, “I can give my body to be burned, but without love, it is worth nothing” (1 Corinthians 13:3). Most bogus religion, in my opinion, is highly sacrificial in one or another visible way, but not loving at all.

Poznámka: Tady se bohužel musím zastydět a připočítat se někdy k oněm „pravým věřícím“. Jak se moje ego pne k výšinám, když mne někdo pochválí a já dělám jako že dobrý, a to já nic… Moc dobře vím, že potřebuju opustit tuhle falešnou hru, to nasazování masek. Na druhou stranu, když se něco opravdu povede a bylo to vedeno dobrými úmysly, jakým způsobem s pokorou tu pochvalu přijmout? ...to neumím. Ještě k poslední větě – je mi smutno, když si uvědomím, že mnoho křesťanů věří, že Ježíš musel umřít proto, že Otec to tak chtěl, že potřeboval jeho krev na usmířenou, že Ježíš zaplatil výkupné, jako kdyby byl Bůh nějaká krvelačná bestie. Můj Bůh není Bohem požadované oběti na usmířenou, ale Bohem milosrdenství a lásky. Možná ještě na upřesněnou (ač jsem si vědom, že slova mají vždy omezenou možnost vyjádření), nemám nic proti obětování se, proti konání dobrých skutků, jití až na hranu svých sil, abych pomohl druhým…jen tomu rozumím tak, že je vždy důležité se sám sebe ptát, proč to dělám a zda to nedělám jen pro svoje ego.

Otázky: Jak jste se vypořádali se situací, kdy jste se cítili manipulováni konáním něčího „dobra“?

-jn-

Konec knihy Richard Rohr: Breathing Under Water (komentáře Jarda Novotný)