Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr
Richard Rohr: Breathing Under Water (komentáře Jarda Novotný)

"ZODPOVĚDNOST JE UDRŽITELNÁ" / ACCOUNTABILITY IS SUSTAINABILITY (V)

Kdyby Bůh odpustil hříchy pouze lidem, kteří po formální stránce správně prošli katolickou svátostí smíření, pak si myslím, že 99.999% lidských hříchů zůstalo Bohem neodpuštěno. To nemůže být pravda. V současné praxi se katolická zpověď stala prázdným pobožným cvičením a má jen málo co dočinění s vývojem svědomí a společenské dospělosti. Všechny představy sociálního hříchu, přestupky proti společnému dobru, rodině, sousedům, zbytku stvoření, nebo budoucnosti byly zapomenuty ve prospěch několika „žhavých“ hříchů a nekonečného seznamu prkotin, za které se stejně necítíme provinile.

If God has only forgiven the sins of people who have gone to the Catholic sacrament in proper form, then I think it is safe to say that 99.999% of human sin has remained unforgiven by God. That can’t be true. In actual practice, Catholic confession became pious devotional exercise and had little to do with the development of real conscience or societal maturity. All notions of social sin, offenses against the common good, the family, the neighborhood, the rest of creation, or the future were all forgotten in favor of a few “hot” sins and an endless laundry list of trivia that we barely felt guilty about. (Accountability IS Sustainability / The Sacrament of Confession as One Accountability System, page 45-46)

Poznámka: Optikou „99.999% neodpuštěných hříchů“ jsem nad tím snad ještě nikdy nepřemýšlel, ale má to něco do sebe. A myslím, že je dobře, že zde zaznívají i tvrdá slova o „prázdném pobožném cvičení“, protože věřím, že ve velkém procentu případů to tak opravdu je. Nekritizuju, jenom konstatuju, protože bych byl samozřejmě jedním z prvních, koho se prázdné nebo nedostatečně připravené smíření s Bohem, lidmi a sebou samým týká, alespoň někdy. Důležitý mi přijde i aspekt „vývoje svědomí“, určitým růstem, uvědomováním si…kam mne smíření posouvá?

Otázky / pozvání: Zkusme se na příští svátost smíření připravit opravdověji, hlouběji, víc, než jsme zvyklí, nebo možná trošku jinak. Z pohledu darů a požehnání, které jsme obdrželi, které máme…ale které nevidíme, protože máme zakrytý zrak, protože jsme ztratili vnímavost; zkusme také odlišit důležité od méně důležitého – filtrovat ony „prkotiny“, o kterých Richard mluví.

 

Podporovali jsme „formální“ zpověď a „formální“ rozhřešení, zatímco mnoho katolíků je stejně chamtivých, materialistických, nenávistných vůči nepřátelům, nevěrných, a agresivních jako všichni ostatní. Nepřispívá to k utváření silných vztahů ve společenství nebo rodině, tak jako to dokáže praktikování Kroku 5. Krok 5 se snaží uzdravit tyto nedostatky svým vlastním, poctivým a praktickým způsobem. Vrací vyznání viny na všechny tři úrovně – Bůh, já a přinejmenším ještě jedna lidská bytost. Vrací tajemství odpuštění tam do úrovně, jak ho poprvé nabídl Ježíš – ke skupinovému vyznání a skupinovému „poradenství“. Krok 5 nenechá nikoho proplouvat příliš jednoduše, ale trvá na sdílení „přesné povahy našich chyb“. A proto obnovuje určité pojetí skupinové zodpovědnosti a osobní zodpovědnosti na naše chyby a selhání.

We encouraged “according to form” confessions and “according to form” absolutions, while many Catholics went about being pretty much as greedy, materialistic, enemy-hating, unfaithful, and warlike as everybody else. This did not create strong peer relationships in the community or family, as Step 5 practices often do. Step 5 tried to remedy these deficiencies in its own honest and practical way. It returned confession to all three levels – God, self, and at least one other human being. It returned the mystery of forgiveness to where Jesus first offered it – to peer confession and peer counseling. Yet Step 5 did not let anyone glide by too easily, but insisted on the sharing of “the exact nature of our wrongs”. It thus restored some notion of peer accountability and personal responsibility for our mistakes and failures. (Accountability IS Sustainability / The Sacrament of Confession as One Accountability System, page 46-47)

Poznámka: Z knihy od AA: „Jestliže nic neskrýváte, pociťujete minutu od minuty větší úlevu. Léta skrývané pocity prolomí dosud pevnou hráz a ihned po svém odhalení se zázračně vytratí. Mizející bolest postupně nahradí blahodárný klid. Jakmile s v nás takto sloučí pokora s vyrovnaností, lze očekávat další významný okamžik. Mnozí členové A.A. uvádějí, že ačkoli se dříve počítali mezi agnostiky nebo ateisty, právě v této chvíli pocítili skutečnou Boží přítomnost.“ Můžeme navázat i citací z Listu Jakubova 5:16 – Vyznávejte si tedy své hříchy jeden druhému a modlete se za sebe, a to vás vyléčí.“ …Přemýšlel jsem o skupinovém vyznání, jak to asi probíhalo / probíhá? Co jsou lidé schopní a ochotní tam říct? Docela rozumím tomu, že z tohoto pohledu je 12 kroků AA naprosto úžasným příkladem – jde tam o totální otevřenost, naprostou upřímnost a je nutné hrát poctivě, bez falše. Ale uměli bychom třeba v naší farnosti sejít, řekněme 3-4 rodiny a udělat vyznání? Zamyslet se třeba i nad svými společnými, „komunitními“ hříchy? Co by to s námi udělalo, je tam riziko odcizení nebo spíše prohloubení vztahů – asi oboje, každý jsme jiný…

Otázky / pozvání: Opět vás zvu do ticha, udělejte si čas na 15-20 minut, můžete si rozsvítit svíčku a vnímat svůj dech – každý nádech a výdech. Přemýšlíme teď společně nad smířením, odpuštěním, vyznáním vin. Můžete si, podle svého uvážení, vybrat jedno nebo dvě slova, která vás v souvislosti s tímto tématem oslovují a při nádechu a výdechu je v mysli opakovat. Např. nádech = LÁSKA (přijímám lásku, činí mne schopným milovat sám sebe i přes mé nedostatky) / výdech = HŘÍCH / ZLO (odmítám hřích / zlo, zříkám se ho a odvrhuji ho od sebe). Nebo nádech = SMÍŘENÍ (nechávám se naplňovat smířením s Bohem, se sebou samým…) / výdech = nechávám beze slov v tichu…jak kdo bude chtít.

-jn-

Konec knihy Richard Rohr: Breathing Under Water (komentáře Jarda Novotný)