Neděle
Protože pouštní mniši byli často formálně nevzdělaní, vyprávěli si příběhy, podobně jako Ježíš, aby učili o egu, lásce, ctnosti, odevzdanosti, míru, božském spojení a vnitřní svobodě. Je to jedinečné okno do toho, jak byl Ježíš chápán poprvé, než se církev stala imperiálním, vysoce organizovaným a konkurenčním náboženstvím.
-Richard Rohr

Pondělí
Když lidé říkají, že kontemplace nebo soustředěná modlitba je něco nového, stačí je odkázat zpět na pouštní tradice.
-Richard Rohr

úterý
Dnešní poušť můžeme najít v rušných předměstských a městských centrech, v celách smrti, v útulcích pro bezdomovce uprostřed noci, v očích pacienta hospice a v zoufalství sirotků po AIDS v Africe a po celém světě. Možná jsou to postmoderní matky a otcové na poušti.
-Barbara Holmesová

Poušť
Poušť je místem duchovní revoluce, nikoliv osobního ústupu. Je to místo vnitřního protestu, ne vnějšího míru. Je to místo hlubokého setkání, nikoli povrchního úniku. Je to místo pokání, ne zotavení. Žít na poušti neznamená žít bez lidí; znamená to žít pro Boha.
-John Chryssavgis

Čtvrtek
Celice pouštní mystičky byla posvátným prostorem, místem, kde žena mohla být sama se sebou a s božskou Přítomností a naslouchat jí. Cela byla místem božského setkání a trvalého, každodenního prožívání ponoření do Boží přítomnosti.
-Mary Earle

Pátek
Ježíš odešel na čtyřicet dní na poušť, aby se takříkajíc zasvětil, a evangelijní příběh je krásným vyprávěním o démonech, kterým musíme všichni čelit, abychom dospěli, stali se dospělými.
-Richard Rohr

Zpěv žalmů 

Emerita fakulty Cynthia Bourgeaultová již dlouho přijímá zpívání žalmů jako mocnou, ztělesněnou duchovní praxi. Popisuje, jak se tato praxe poprvé objevila u pouštních mnichů raného křesťanství:  

Obvyklým schématem bylo recitování žalmů (samozřejmě zpaměti, protože texty i schopnost je číst byly spíše výjimkou než pravidlem) prokládané nějakou jednoduchou prací, jako je například pletení provazu. V závislosti na konkrétní formě mnišské organizace (poustevna, sketa nebo klášter) mohla být tato osamělá žalmová modlitba doplněna pravidelnými společnými bohoslužbami, při nichž se žalmy opět přednášely jako součást liturgického slavení. V pozdější mnišské tradici je silná živá vzpomínka na to, že tito první mniši recitovali všech 150 žalmů za den. I když to může být přehnané, naznačuje to, že jádrem duchovní praxe byla víceméně nepřetržitá recitace žalmů během bdělé doby. Odříkávání žalmů bylo téměř tak pravidelné jako dýchání. Víme, že způsob tohoto recitování pravděpodobně zahrnoval určitou formu zpěvu, a to díky konkrétní poznámce pouštního otce Evagria (345-400): "Modlit se bez rozptýlení je velká věc, ale zpívat žalmy bez rozptýlení je ještě větší." [1] ...  

V těchto nejstarších mnišských tradicích tedy žalmy - ať už zpívané o samotě nebo ve shromáždění - tvořily základ nejen pro oslavu a zvěstování, ale i pro vstup do kontemplativní modlitby a dílo vnitřní proměny soustředěním mysli do slov žalmu. Staly se hlavním stavebním kamenem, jehož prostřednictvím se dosahovalo a udržovalo anamnézy, živé paměti.  

Sunday 
Since the desert monks were often formally uneducated, they told stories, much as Jesus did, to teach about ego, love, virtue, surrender, peace, divine union, and inner freedom. It is a unique window into how Jesus was first understood, before the church became an imperial, highly organized, competitive religion.
—Richard Rohr 

Monday 
When people say that contemplation or centering prayer is something new, just point them back to the desert traditions.
—Richard Rohr 

Tuesday 
Today’s wilderness can be found in bustling suburban and urban centers, on death row, in homeless shelters in the middle of the night, in the eyes of a hospice patient, and in the desperation of AIDS orphans in Africa and around the world. Perhaps these are the postmodern desert mothers and fathers.
—Barbara Holmes 

Wednesday 
The desert is a place of spiritual revolution, not of personal retreat. It is a place of inner protest, not outward peace. It is a place of deep encounter, not of superficial escape. It is a place of repentance, not recuperation. Living in the desert does not mean living without people; it means living for God.
—John Chryssavgis 

Thursday 
The desert mystic’s cell was a sacred space, a place in which a woman could be with herself and the divine Presence and listen. The cell was a place of divine encounter and of ongoing, daily experience of being immersed in God’s presence.
—Mary Earle 

Friday 
Jesus has gone into the desert for forty days for his own initiation, as it were, and the gospel story is a beautiful telling of the demons we all have to face to grow up, to become mature.
—Richard Rohr 

Chanting Psalms 

CAC faculty emerita Cynthia Bourgeault has long embraced chanting psalms as a powerful, embodied spiritual practice. She describes how this practice first emerged from the desert monks of early Christianity:  

The usual pattern was to recite the psalms (from memory, of course, since both texts and the ability to read them were the exception rather than the rule) interspersed with some simple work such as the plaiting of rope. Depending on the particular form of monastic organization (hermit, skete, or monastery), this solitary psalmody might be augmented by periodic community worship, where the psalms would again be proclaimed as part of the liturgical celebration. There is a strong living memory within later monastic tradition that these early monks recited all 150 psalms in a day. While this may be an exaggeration, it does suggest that the core spiritual practice was a more or less continuous recitation of the psalms during the waking hours. Reciting the psalms was almost as regular as breathing. We know that the manner of this recitation probably involved a form of chanting because of a specific comment made by the desert father Evagrius (345–400): “It is a great thing to pray without distraction but to chant psalms without distraction is even greater.” [1] …  

Within these earliest monastic traditions, then, the psalms—whether chanted alone or in the assembly—formed the basis not only for celebration and proclamation, but for an entrance into contemplative prayer and the work of inner transformation by focusing the mind within the words of the psalm. They became the chief building blocks through which anamnesis, living memory, was attained and maintained.