Dnešní meditace je převzata z ranního meditačního sezení v CAC, během kterého Richard představil výběr citátů z pouštní tradice. Richard ukazuje, jak se učení pouštních mystiků shoduje s praxí soustředěné modlitby: 

Pouštní mystikové a východní církevní otcové mě ovlivňují i nadále, dokonce do té míry, že si říkám: "Panebože, to je jiné křesťanství."

Pouštní mystikové a východní církevní otcové mě ovlivňují i nadále. Je úplně jiné než problémy, kterými se zabýváme dnes. Hlavně mě zaráží, jak je některé jejich učení téměř buddhistické. Naprosto potvrzuje to, čemu nás učí soustředěná modlitba. Zde je několik jejich učení, která ukazují, že to, co říkáme v kontemplaci a soustředěné modlitbě, bylo po staletí jasně chápáno ve východním křesťanství.  

Pokud se mysl neosvobodí od množství myšlenek a nedosáhne jediné prostoty čistoty, nemůže zakusit duchovní poznání.  
-Izák Syrský [1] 

Vidíme, že pouštní tradice jsou velmi silné v sebepoznání. To, co považují za sebepoznání, není znalost osobnostních typů, zda jsme Šestka nebo Dvojka v Enneagramu; je to vidění našich vzorců. To se stává jasným:  

Pozornost je počátkem kontemplace, či spíše její nutnou podmínkou: skrze pozornost se totiž Bůh přibližuje a zjevuje se mysli. Pozornost je klid mysli, nebo spíše je to stát pevně usazen a nebloudit, a to díky daru Boží milosti.
-Nicefor Samotář [2]

Svatý Simeon popsal pozornost takto:  

Někteří otcové nazývali toto konání mlčením srdce, jiní pozorností, další střídmostí a odporem (k myšlenkám), jiní zkoumáním myšlenek a střežením mysli. [3] 

Mniši Kallistus a Ignác učili:

Sebrat svou mysl z jejího obvyklého kroužení a bloudění venku a tiše ji vést do srdce prostřednictvím dýchání. [4] 

Filotheus Sinajský uvádí, jak se "chytáme" do svých myšlenek. Mluví o tom, že se prvotní náraz spojí s myšlenkou nebo emocí, splyne s ní, je jí držen v zajetí a nakonec se stane tím, co pouštní mystici nazývali "vášní". [5] Čím více je čtu, tím je mi jasnější, že tím myslí "posedlost". Posedlost je pro pouštní mystiky vášeň. Je to cokoli, co nemůžeme přestat dělat svou myslí nebo emocemi. V tu chvíli jsme v zajetí "vášně". To dává naprostý smysl. Už nejsme svobodní. Ztratili jsme svobodu.  

Bezvášnivost znamená nejen necítit vášně, ale také je zevnitř nepřijímat. -Callistus a Ignác [6] 

Bez této pozorné kázně je naše mysl v "neuspořádaném a rozptýleném stavu". [7] To říkáme po staletích! Takže když lidé říkají, že kontemplace nebo soustředěná modlitba je něco nového, stačí je odkázat zpět na pouštní tradice.  

Today’s meditation is adapted from a morning meditation sit at the CAC, during which Richard introduced a selection of quotations from the desert tradition. Richard shows how the teachings of the desert mystics align with the practice of centering prayer: 

I’ve continued to be influenced by the desert mystics and the Eastern Church Fathers, even to the point where I say, “My gosh, this is a different Christianity.” It’s completely different from the issues we’re dealing with today. The main thing I’m struck by is how some of their teaching is almost Buddhist. It totally affirms what we’re taught in centering prayer. Here are several of their teachings to show that what we’re saying in contemplation and centering prayer was clearly understood for centuries in Eastern Christianity.  

Until the mind is freed from the multitudes of thoughts, and has achieved the single simplicity of purity, it cannot experience spiritual knowledge.  
—Isaac of Syria [1] 

We see that the desert traditions are very strong on self-knowledge. What they see as self-knowledge is not knowing personality types, whether we’re a Six or a Two on the Enneagram; it’s seeing our patterns. This becomes clear:  

Attention is the beginning of contemplation, or rather its necessary condition: for, through attention, God comes close and reveals Himself to the mind. Attention is serenity of the mind, or rather it’s standing firmly planted and not wandering, through the gift of God’s mercy.  
—Nicephorus the Solitary [2] 

St. Simeon described attention this way:  

Some of the fathers called this doing, silence of the heart; others called it attention; yet others—sobriety and opposition (to thoughts), while others called it examining thoughts and guarding the mind. [3] 

The monks Callistus and Ignatius taught:

Collect your mind from its customary circling and wandering outside, and quietly lead it into the heart by way of breathing. [4] 

Philotheus of Sinai lists how we get “caught” in our thoughts. He speaks of the initial impact coupling with the thought or emotion, merging with it, being held captive by it, and finally becoming what the desert mystics called a “passion.” [5] The more I read them, the more it becomes clear that what they mean is “obsession.” Obsession is passion for the desert mystics. It is anything we cannot stop doing with our minds or emotions. At that moment, we’re in the grip of a “passion.” It makes total sense. We are no longer free. We have lost our freedom.  

Passionlessness means not only not feeling passions but not accepting them from within. —Callistus and Ignatius [6] 

Without this attentive discipline, our mind is in a “disorganized and dispersed state.” [7] That’s what we’re saying centuries later! So, when people say that contemplation or centering prayer is something new, just point them back to the desert traditions.