Pyramidy jsou vždy pyramidami oběti. Ať již to jsou statisíce otroků budujících monumenty egyptských panovníků, nebo lidské oběti poskytnuvší svá srdce aztéckým bohům, nebo mizerně placené služebné a vrátní v turistických hotelech světa, vždycky někdo musí obětovat svůj život, aby zas někdo jiný mohl být „VIP“. Je-li toto elitářství idealizováno a chráněno namísto toho, aby bylo jako nepotřebné vylučováno, jak učil Ježíš, pak narážíme na destruktivní a temnou stránku moci.

Ježíš udeřil na nervové centrum všeho toho, když posiloval upřímné lidské vztahy namísto stupňů náboženské hodnosti. Namísto pyramid budoval Ježíš okruh učedníků. Co mu nemohli odpustit, a to dokonce ani na kříži, bylo, že vyhlásil nutnou destrukci posvátného chrámu. „Nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno“ (Mk13,2).

Věděl, že chrám, rozdělený nyní do dvorů podle hodnosti, nebyl místem, kde první byl Bůh, ale daleko spíše, kde sídlila ekonomika centrální pokladnice, kdežto vdova se svým haléřem zůstávala mimo jeho zdi. Proto jej i odhalil a nazval „pokladnicí“ (Mk 12,41) a dopustil se neodpustitelného hříchu, když zpřevracel stoly „prodavačů a kupujících v nádvoří“ (Mt 21,12). Tím, že napadl chrám, napadl Ježíš poslední věž judaismu a jednou pro vždy demokratizoval náboženství. Ale podobně jako první kněz Áron stavíme my, kněží, zlatá telata a zlaté chrámy dodnes. Spolu s kněžími a služebníky církve předpokládáme, že je-li to dobré pro náboženství, je to dobré i pro Boha. „Zcela špatně!“ říká na to Ježíš.

Pyramids are always pyramids of sacrifice. Whether it is the hundreds of thousands of slaves creating monuments to Egyptian kings, the sacrificial victims offering their hearts to Aztec gods, or the underpaid maids and janitors in the tourist hotels of the world, someone always has to give his life or her life so that someone else can be “special.” When that elitism is idealized and protected, instead of avoided and made unnecessary as Jesus taught, we have the destructive and dark side of power.

Jesus struck at the nerve center of all of these when he empowered honest human relationships instead of degrees of religious worthiness. Jesus built circles of disciples instead of pyramids. What they could not forgive him for, even on the cross, was that he announced the necessary destruction of the holy temple. “Not a stone will stand on a stone. Everything will be destroyed” (Mark 13:2).

He knew that the temple, now divided into courts of worthiness, was not a place where God was first, as much as a place that kept the central storehouse economy in control and the widow with her mite outside. Thus he revealingly called it “the treasury” (Mark 12:41) and committed the unforgivable sin of overturning the tables of “those who were selling and buying there” (Matthew 21:12). In attacking the temple, Jesus attacked Judaism’s final tower, and he democratized religion once and for all. But like Aaron, the first priest, we priests have been building golden calves and golden temples ever since. With priests and ministers, the assumption is that if it is good for religion, it is good for God. “False!” said Jesus.