Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr
Kdo jsme?
Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.
Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.
Pavel Hrdina a Martin Šmídek
Myšlenka Richarda Rohra na (27. prosinec) -
| Cesta milovaného Jana
První cestu od kulturního mužství (čili představy dané kultury o mužství) k ženství nazývám „cestou Jana, milovaného apoštola“. Byl si ve svém mužství natolik jistý a ve společnosti dvanácti mužských apoštolů se cítil natolik přirozeně, že položil svou hlavu na Ježíšovu hruď a nestyděl se ani se nebál. Většina z nás by to byla považovala za citově, ne-li společensky nemožné. Jsme tak homofobní! Zevnitř i zvnějšku nás zachvacuje strach, co si kdo pomyslí, kdyby snad muž projevil náklonnost k jinému muži. Přitom ale nikdo z nás tu náklonnost projevenou v Janově evangeliu nepopírá. Jan se s tím dokonce chlubí: „Já jsem měl hlavu na Ježíšově hrudi a ostatní chlapi byli u toho.“ To je úplně jiná kultura, než v jaké jsme vy a já vyrostli. Nedokážeme si představit, že bychom takoví byli my. Proto je Jan patronem mužovy cesty do jeho ženského já, které je ve skutečnosti nutnou branou do mužovy duše. | The Journey of John the Beloved
That first journey from cultural masculine (what culture tells us it is to be a man) into the feminine I call the Journey of John the Beloved Disciple. He was secure enough in his masculinity and comfortable enough with the community of the twelve male apostles to put his head on the breast of Jesus and not be ashamed or afraid. Most of us would consider that emotionally, if not socially, impossible. We are so homophobic! We’re so afraid, either from within or without, of what everyone will think if a man ever shows affection for another man. Yet none of us would deny the affection shown in John’s Gospel. In fact, he sort of boasts about it: “I was the one who had my head on the breast of Jesus at the Last Supper, while all the other guys were there.” That’s a very different culture than you and I grew up in. We can’t imagine being that way. That’s why John is the patron saint of men’s journey into their feminine selves, which is really the necessary gateway into a man’s soul. from A Man’s Approach to God
|
Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com
Překlad meditace CAC z pátku 26. 12. 2025 na téma: Kristus ve všech věcech Univerzální Kristus Františkánská sestra a vědkyně Ilia Delio se zaměřuje na teologii vtělení a univerzální povahu Kristova tajemství: Křesťanské poselství spočívá v tom, že Bůh se stal tělem [řecky sarx neboli "hmota"] - nikoliv část Boha nebo jeden jeho aspekt, ale celý nekonečný, věčný Bůh Stvořitel se stal hmotou. Tvrzení - Bůh se stal tělem - je tak radikální, že je …
Role mužů v dnešní době
„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)
Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.
Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.
O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život.
P. Petr Glogar
