Jak říkají zenoví mistři, zrcadlo nemá ani ego ani mysl. Když se před ním ocitne tvář, zrcadlí tvář, když je tu stůl, zrcadlí stůl. Křivý předmět zobrazuje jako křivý a rovný jako rovný. Všechno je ukázáno takové, jaké to doopravdy je. Na straně zrcadla není žádná rozlišující mysl, ani vědomí sebe sama.

Když něco přijde, zrcadlo to zobrazí; když to odejde jinam, zrcadlo to nechává odejít. Zrcadlo je vždy prosto sebe sama, a proto je schopno přijímat druhé. Zrcadlo si neklade žádné podmínky pro vstup, žádné podmínky pro přijetí. Přijímá a odráží zpět to, co je – nic více a nic méně. Zrcadlo je dokonalé v lásce a kontemplaci. Řídí se radou filosofa Wittgensteina: „Nemysli, jenom se dívej.“

Máme-li vidět tak, jak vidí Bůh, musíme se napřed stát zrcadly. Musíme se stát „ničím,“ abychom dokázali přijmout „něco“. To je pravděpodobně jediný způsob, jak se může zrodit láska. Milovat znamená úplnou změnu vědomí, transformaci, která byla cílem všech zakladatelů řeholí, svatých, mystiků a guruů od doby, kdy jsme začali o lásce mluvit. Tato transformace vědomí spočívá v tomto: musíme se osvobodit od sebe sama.

Opravdu potřebujeme být chráněni před tyranií našeho posuzování, názorů a pocitů ohledně všeho, od „neukázněných band citů“, jak je ve své poezii kritizuje T. S. Eliot. Musíme přestat věřit své falešné subjektivitě, která se snaží objektivizovat (vidět jako předměty – objekty) každého člověka i všechno ostatní ve světě – včetně Boha a naší duše. (Což je důvod, proč západní individualisté většinou nenávidí sebe sama. Zacházíme s vlastní duší jako s předmětem určeným k tomu, aby byl pitván, posuzován a vylepšován.)

The mirror, as Zen masters say, is without ego and without mind. If a face comes in front of it, it reflects a face. If a table comes by, it reflects a table. It shows a crooked object to be crooked and a straight object to be straight. Everything is revealed as it really is. There is no discriminating mind or self-consciousness on the part of the mirror.

If something comes, the mirror reflects it; if it moves on, the mirror lets it move on. The mirror is always empty of itself and therefore able to receive the other. The mirror has no preconditions for entry, no preconditions for acceptance. It receives and reflects back what is there, nothing more or nothing less. The mirror is the perfect lover and the perfect contemplative. It does not evaluate, judge or act. It takes the advice of the philosopher Wittgenstein: “Don’t think, just look.”

If we are to see as God sees, we must first become mirrors. We must become no-thing so that we can receive some-thing. That is probably the only way that love is ever going to happen. To love demands a complete transformation of consciousness, a transformation that has been the goal of all religious founders, saints, mystics and gurus since we began to talk about love. And the transformation of consciousness is this: We must be liberated from ourselves.

We really need to be saved from the tyranny of our own judgments, opinions and feelings about everything, the “undisciplined squads of emotions” that T.S. Eliot criticizes in his poetry. We must stop believing our false subjectivity that chooses to objectify everybody and everything else in the world – including God and our own soul. (Which is the likely reason why most Western individualists hate themselves. We treat our own souls as objects to be dissected, judged and perfected.)