Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.

Pavel Hrdina a Martin Šmídek
| Radikální výzva
Musíme být jaksi církví rostoucí v odporu. Víra a odpor se musí znovu propojit v našich srdcích i našich korporativních rozhodováních. Jinak budeme smýkáni krátkodobou módou a kulturními trendy. Musím připustit, že mám vážné pochybnosti, zda velká pluralistická církev, církev s imperiální minulostí římské katolické církve, může být snadno znamením odporu. Máme takovou tradici civilního náboženství a kulturního katolicismu, že je obtížné si představit, že bychom kdy mohli reprezentovat alternativní vědomí. Mnoho lidí má sklon směřovat skupinu k jejímu nejnižšímu společnému jmenovateli, k evangeliu minima, se snadnými „přijímacími zkouškami“ a potřebným pluralismem. I když jsme s dvěma okružními listy našich biskupů o válce a ekonomice učinili jako církev odporu veliké kroky, je zřejmé, že naši představitelé se stále ještě úzkostně obávají, aby byli nahlíženi jako inteligentní a respektovaní partneři dialogu v rámci systému. Nemají vůli vskutku aktivně odsoudit zastrašování. Jsou neschopni vidět zevnitř to, co mohl dokonce Jan Pavel II. vidět zvnějšku: totiž že „každý z obou bloků (kapitalismus a komunismus) vskrytu v sobě svým způsobem chová tendenci k imperialismu nebo k určitému neokolonialismu“ (O sociálních otázkách, Sollicitudo rei socialis, 422). Jestliže tento nejmocnější národ nedá povstat církvi, která by byla nejmocnější na cestách Ducha, pak bezesporu promeškáme svůj okamžik radikálně hlásat evangelium. Přesně pro svou univerzalitu a pro svou omšelou tradici podporovat krále a diktátory je to paradoxně římskokatolická církev, která je nejvíce hotova vyjít za hranice do sebe zahleděného patriotistického náboženství. Naše vlastní vláda si všímá tohoto hnutí uvnitř katolicismu. V „Dokumentu ze Santa Fe“ z roku 1980 připravovaném pro Reaganovu administrativu se doporučuje, že „zahraniční politika Spojených států musí začít oponovat teologii osvobození“, která se rozvíjí v katolické církvi. Dále se povzbuzuje růst náboženství fundamentalistického a charismatického typu, které by mohlo být učiněno závislým na slepém podporování amerických národních zájmů. Tolik budiž řečeno pro ty, kdo tvrdí, že teologie a politika nejsou vnitřně spjaty! Bohužel se zdá, že politici vědí o této provázanosti lépe než většina lidí v církvi. | A Radical Call
We must somehow be a Church growing in resistance. Faith and resistance must be reconnected in our hearts and in our corporate decisions. Otherwise we are always drawn into passing fads and cultural biases. I must admit that I have serious doubts whether a large pluralistic Church, a Church with the imperialistic past of the Roman Catholic Church, can easily be a sign of resistance. We have such a tradition of civil religion and cultural Catholicism that it is hard to imagine we could ever represent the alternative consciousness. Numbers tend to move a group toward the lowest common denominator, a gospel of minimals, with easy “entrance exams” and a necessary pluralism. Even though we have made great strides as a resistance Church with the two pastorals of our bishops on war and the economy, it is obvious that our leaders are still anxious to be seen as intelligent and respectable dialogue partners within the system. They are unwilling to condemn deterrence in fact and action; they are unable to see from within what even John Paul II could see from without: that “each of the two blocks [capitalism and Communism] harbors in its own way a tendency toward imperialism...or toward forms of new-colonialism” (On Social Concerns, Sollicitudo Rei Socialis, 422). If this most powerful nation does not call forth a Church which is most powerful in the ways of the Spirit, we will have surely missed our moment to radically proclaim the gospel. Precisely because of our universality and our tired tradition of supporting kings and dictators, it is ironically the Roman Catholic Church which is most prepared to move beyond self-serving patriotic religion. Our own government is aware of this movement of Catholicism. In the “Santa Fe Document” in 1980 to prepare for the Reagan Administration it was recommended that “United States foreign policy must begin to oppose liberation theology,” as it is growing within the Roman Catholic Church. Further on they encouraged the growth of fundamentalist and charismatic style religion which could be depended upon to blindly support U.S. national interests. So much for those who say that theology and politics are not intrinsically linked! The politicians, unfortunately, seem to know that linkage better than most Church people. from “The Future of the American Church”
|
Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com
„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)
Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.
Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.
O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život.
P. Petr Glogar