Z mnoha důvodů jsme si vybrali sv. Jana Křtitele jako patrona našeho „Centra akce a kontemplace“. Náš svátek slavíme 24. června, když slunce začíná ustupovat (narážka na J 3,30 – „On musí růst, já však se menšit“). Jan Křtitel je prorok, který bez jakýchkoliv omluv odmítá stávající režim, pojídá trpké plody tohoto rozhodnutí a nosí oděv značící odmítnutí. Podobně jako Indiáni u nás v Novém Mexiku jde hledat svou vizi do pouště, kde se střetává se samotou, nudou i se svým nahým já. Vrací se s poselstvím, s jasností a s jistotou srdce, jež vyjevuje nitro dokonale odevzdaného muže. Nejprve dlouho naslouchá zapomínaje na sebe sama, potom mluví, koná a přijímá důsledky, které to přináší. Rozhodně to je dokonalý „divý muž“. Nebo je to mudrc? Je obojí.

Jan, stále ukazující nad sebe, připravený ustoupit a uvolnit cestu, a nakonec pak silami tohoto světa popravený, představuje takové osvobození a takové proroctví, které pro naši blahobytnou kulturu potřebujeme. Je svobodný nejen od režimu, ale je úžasně svobodný i sám od sebe. Jedině takoví jsou proroci, které Bůh může použít a kterým můžeme důvěřovat.

Jan je svými současníky i samotným Ježíšem vnímán jako návrat a obraz proroka Eliáše. Eliáš je ten, který se v kontemplaci na hoře Chorebu setkal se Svatým nikoli „v zemětřesení, ani v ohni, ale v šumění vánku“ (1Kr 19,11–13). Utekl se modlit na horu před nepřátelstvím krále a královny, kteří v něm vidí „buřiče“ (1Kr 18,17), odhaluje jejich modloslužby.

Kdo by chtěl být buřič? Kdo by se odvážil považovat sám sebe za proroka? Co jsme vyšli na poušť vidět? Zdá se, že Jan Křtitel nám říká, že poušť je jediné místo dostatečně pusté, aby zrcadlilo naše motivace a převleky. Poušť je prorokovým prorokem. Sem jsme museli přijít, museli jsme přijít do ticha, musíme důvěřovat lidem, jako je Jan, abychom začali důvěřovat svému vlastnímu jednání a kontemplaci. Jen nás vyburcuj, Jane! Jsi naším patronem a prorokem, který ukazuje, jak se věci mají. Stále ještě nejsme divocí.

For many reasons we have chosen St. John the Baptist as the patron of our Center for Action and Contemplation. Our feast day is celebrated on June 24, as the sun (reminiscent of John 3:30) agrees to decrease. John the Baptist is the prophet who rejects the system without apology, eats the harsh food of that choice and wears the clothes of rejection. Like our native peoples here in New Mexico, he goes on his vision quest into the desert where he faces his aloneness, boredom and naked self. He returns with a message, a clarity, a surety of heart that reveals a totally surrendered man. First he listens long and self-forgetfully; then he speaks, acts and accepts the consequences. Surely he is the ultimate wild man! Or is it wise man~ He is both.

Always pointing beyond himself, ready to get out of the way, finally beheaded by the powers that be, John represents the kind of liberation and the kind of prophecy that we need in our affluent culture. He is not just free from the system, he is amazingly free from himself. These are the only prophets God can use, the only prophets we can trust.

John is seen by his contemporaries and by Jesus himself as a return and image of Elijah the Prophet. Elijah, of course, is the contemplative on Mount Horeb who met the Holy One “not in the earthquake, not in the fire, but in the sound of a gentle breeze” (1 Kings 19:11-13). He has fled to the prayer of the mountain from the hostility of king and queen, who see him as “the troubler of Israel” (1 Kings 18:17), who makes clear their idolatries.

Who wants to be a troubler? Who would dare to think of himself as a prophet? What did we come out to the desert to see? John the Baptist seems to tell us that it is the only place bare enough, empty enough to mirror our own motives and disguises. The desert is the prophet to the prophet. We had to come here, we had to come to the quiet, we have to trust men like John to begin to trust our own action and contemplation. Trouble us, John! You’re our pointing-patron-prophet. We’re not wild yet.