Ať už je tvá životní situace jakákoli, najdi si nějaký způsob jak být bezprostředně s maličkými – s „nýmandy“. Seznam se s lidmi, kterých si nikdo nepovažuje, kteří to nedotáhli tak daleko, aby se zařadili do amerického středního proudu. Třeba nemluví jaksepatří a třeba ani „jaksepatří“ nevoní. A vůbec už nebudí dojem, že by patřili k těm, kdo jsou „in“.

Jestliže my, kteří tvoříme církev střední společenské třídy, shledáváme, že se pohoršujeme nad vlastní zlomeností a nedokonalostí, pak je to proto, že jsme se odloučili od zlomeného charakteru téměř veškeré reality.

Když se setkáme s někým těžce postiženým, býváme vyděšeni a vyvedeni z míry. Všechno jako by v nás volalo: „Ne, takhle to být nemá, to musíme změnit.“ Jenže to změnit nemůžeme. Jediné, co umíme, je stáhnout se stranou, odtáhnout se s hněvem a zklamáním z Boha. Bůh nás ale staví před sebe navzájem. Ti, kdo jsou postižení, mohou ostatním připomínat, kdo jsme. Žijeme totiž v iluzi a myslíme, že my handicapovaní ani retardovaní nejsme, že my máme věci v pořádku.

Těch, kteří se nám zdají slabí, se bojíme, neboť nám nastavují tvář ukřižovaného Ježíše. Vytlačujeme je na okraj společnosti. Odstrkujeme od sebe staré, protože nám připomínají, že i my sami budeme jednoho dne staří. Ignorujeme malé děti, protože myslíme, že ještě nic nevědí, a tak nás nemají čemu učit. Straníme se postižených, kteří nám připomínají, že i našim tělům by k tomu, abychom se stali mrzáky, stačil vždy jen malý krůček. A lidé s mentálním postižením nám zas bolestně připomínají, že ve skutečnosti ani s námi to není moc slavné. Uprchlíci v každém z nás vyvolávají strach, že nebudeme mít kam hlavu složit. Gayové a lesbičky nám připomínají, že všichni v sobě máme mužský i ženský prvek. Vězňové nám připomínají, že i my jsme něčím uvězněni a lapeni.

Nabízí se tu důvod, abychom všechny tyto lidi vytlačovali pryč a daleko od sebe. Představují nám vše, čeho se sami v sobě bojíme, a vše, co v sobě popíráme. Nicméně setkávat se s těmito lidmi znamená objevit ta nejskrytější zákoutí našeho vlastního života.

Whatever your life situation might be, find some way to be in immediate contact with the little ones, the nobodies. Get in touch with the people who are of no account, who haven’t made it into the great American midstream. Maybe they don’t talk “right” and smell “right.” They may not seem to be part of the “in” group.

If we of the middle-class Church have found ourselves scandalized by our own brokenness and imperfection, it’s because we have separated ourselves from the broken character of almost all of reality.

When a severely disabled person confronts us, we’re scandalized and afraid. Everything in our being says, Oh, it shouldn’t be that way, let’s change it. But we can’t change it. The only thing we know how to do is to draw apart, to pull away in fear, anger and disappointment with God. But God gives us each other. Those who are disabled can remind the rest of us who we are. We live under an illusion, thinking we’re not handicapped or retarded, thinking we’ve got it together.

We’re afraid of those who seem weak because they come with the faces of the crucified Jesus. We push them to the edge of society. The elderly we shove aside because they remind us that we, too, one day will be old. We ignore little children, thinking they don’t know anything yet and have nothing to teach us. We shun disabled people, who remind us that our bodies are also one step away, any moment, from crippledness. People with mental disabilities painfully remind us we really aren’t very smart. Refugees bring forth the fear within each of us of not having a place to lay our head. Gays and lesbians remind us that we all are both masculine and feminine. Prisoners remind us we also are imprisoned and trapped.

There is a reason we push all these people far away and far apart: They represent everything we fear and everything we deny about ourselves. Yet to be touched by these people is to discover the deepest recesses of our own life.