Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.

Pavel Hrdina a Martin Šmídek
| Tvé království přijď, moje království odejdi
Veškeré falešné náboženství v jistém smyslu vychází z jedné iluze: lidé říkají na jednu stranu „přijď království Tvé“, ale na druhou stranu neříkají „moje království odejdi“. Stává se to, když se pokoušíme, aby obě tato království vládla současně, když říkáme, že Pán je pánem našeho života, ale ve skutečnosti chceme být pánem nad svým životem sami. Jestliže Ježíš není Pánem našich životů, tak určitě budeme chtít panovat jeden nad druhým. Tento přístup vedl k touze po nadvládě, soutěžení a k neuvěřitelnému programu „úspěchu“ většiny západní civilizace: křesťané se snažili panovat jedni nad druhými, zatímco říkali, že se podřizují panství Ježíše Krista. Nemůžeme pořád říkat „přijď království Tvé“, když je zřejmé, že nás zaměstnávají naše vlastní individualistická nebo národní království. Podívejte se na Španělsko, Francii, Anglii: to byly křesťanské národy. Byly zamilovány do Boha, nebo tak jako mnozí Američané do své vlastní zahrádky? Jako kazatel vím, že stačí se dotknout téhle posvátné krávy, abych zjistil u lidí jejich skutečné „panství“. Říkají „přijď Pane Ježíši“, ale většinou se klaní zlatému teleti, které představuje jejich vlastní program a program jejich národního státu. Nemůžete říkat „přijď Pane Ježíši“ a takhle žít! Bohu nezáleží na národnostních hranicích. | Thy Kingdom Come, My Kingdom Go
All false religion proceeds in a certain sense from one illusion: People say, “Thy Kingdom come” out of one side of their mouth, but they don’t, out of the other side of their mouth, say, “My kingdom go.” It happens when we try to have both of those kingdoms reign, when we say that the Lord is the lord of our lives, but in fact we’re the lord of our own lives. When Jesus is not the Lord of our lives, we will most assuredly lord it over one another. That attitude has resulted in the domination, competition and unbelievable success agenda of much of Western civilization: Christians have sought to lord it over one another while saying they were submitted to the lordship of Jesus Christ. We just can’t keep saying, “Thy Kingdom come,” when it’s obvious we’re preoccupied with our own individual or nationalistic kingdoms. Look at Spain, France, England: These were the Christian nations. Were they in love with the Kingdom of God or, as many Americans, with their own turf? As a preacher, I know all I need do is touch that sacred cow to find people’s real lordship. While they’re saying, “Come, Lord Jesus,” the golden calf they’re bowed down before, more often than not, is their own agenda and the agenda of their nation-state. You can’t say, “Come, Lord Jesus” and live that way! God doesn’t care about national boundaries! from Preparing for Christmas With.Richard Rohr
|
Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com
„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)
Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.
Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.
O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život.
P. Petr Glogar