Tou nejprostší duchovní disciplínou je jistý stupeň samoty a mlčení. Je to ale to nejtěžší, neboť nikdo z nás nechce být pospolu s někým, koho nemá rád. Setrvávat s vlastními myšlenkami a pocity, přestat s mechanickým koloběhem modliteb a jen tak cítit, co skutečně pociťujeme, myslet, co skutečně myslíme, je pravděpodobně tím nejodvážnějším činem většiny z nás.

Zdá se, že nevede jiná cesta z naší závislé společnosti, stejně jako z našich závislých, dysfunkčních rodin, než ona velká cesta ticha a samoty, kterou si volíme.

Když zavítám do zemědělských společností v Africe nebo na Filipínách, vidím tam lidi, kteří závislost neznají. Vidím tam lidi, kteří vedou poklidný, jednoduchý život, nejsou ničím nadopovaní a žijí s několika základními pravdami, kterých se drží po celý svůj život. Jen pomysleme, kolik věcí na nás denně působí: rozhlas, televize, billboardy, rozhovory. Své tlachání a vzrušování musíme tlumit; musíme přijímat mnoho pocitů, které po desetiletí byly zatlačovány a popírány. Jsme přetíženi, a proto se bojíme to udělat.

Bez velké lásky, bez světla a lásky od Pána nebudeme mít odvahu vstoupit do onoho hrozivého místa duše. Takové ticho je technikou, jež v největší míře otevírá možnosti a dává sílu, jakkoli to vlastně vůbec technika není. Je to naopak naprosté odmítnutí veškeré techniky.

The most simple spiritual discipline is some degree of solitude and silence. But it’s the hardest, because none of us want to be with someone we don’t love. To be with our own thoughts and feelings, to stop the addictive prayer wheels and just feel what we’re really feeling, think what we’re really thinking, is probably the most courageous act most of us will ever do.

There’s probably no way out of our addictive society – and our addictive, dysfunctional families – apart from some significant and chosen degree of silence and solitude.

I go to agrarian societies, places in Africa or the Philippines, and there I see non-addicted people. I see people who lead quiet, simple lives, understimulated, with a few basic truths that they hold onto all their life. Think of how many things stimulate us daily: radio, television, billboards, conversations. We’ve got to slow down the chatter, the stimulation; we’ve got to feel many feelings which have been pent up and denied for decades. We’ve become overloaded, which is why we’re afraid to do it.

We won’t have the courage to go into that terrifying place of the soul without a great love, without the light and love of the Lord. Such silence is the most spacious and empowering technique in the world, yet it’s not a technique at all. It’s precisely the refusal of all technique.