Musíme být jaksi církví rostoucí v odporu. Víra a odpor se musí znovu propojit v našich srdcích i našich korporativních rozhodováních. Jinak budeme smýkáni krátkodobou módou a kulturními trendy. Musím připustit, že mám vážné pochybnosti, zda velká pluralistická církev, církev s imperiální minulostí římské katolické církve, může být snadno znamením odporu.

Máme takovou tradici civilního náboženství a kulturního katolicismu, že je obtížné si představit, že bychom kdy mohli reprezentovat alternativní vědomí. Mnoho lidí má sklon směřovat skupinu k jejímu nejnižšímu společnému jmenovateli, k evangeliu minima, se snadnými „přijímacími zkouškami“ a potřebným pluralismem. I když jsme s dvěma okružními listy našich biskupů o válce a ekonomice učinili jako církev odporu veliké kroky, je zřejmé, že naši představitelé se stále ještě úzkostně obávají, aby byli nahlíženi jako inteligentní a respektovaní partneři dialogu v rámci systému. Nemají vůli vskutku aktivně odsoudit zastrašování. Jsou neschopni vidět zevnitř to, co mohl dokonce Jan Pavel II. vidět zvnějšku: totiž že „každý z obou bloků (kapitalismus a komunismus) vskrytu v sobě svým způsobem chová tendenci k imperialismu nebo k určitému neokolonialismu“ (O sociálních otázkách, Sollicitudo rei socialis, 422).

Jestliže tento nejmocnější národ nedá povstat církvi, která by byla nejmocnější na cestách Ducha, pak bezesporu promeškáme svůj okamžik radikálně hlásat evangelium. Přesně pro svou univerzalitu a pro svou omšelou tradici podporovat krále a diktátory je to paradoxně římskokatolická církev, která je nejvíce hotova vyjít za hranice do sebe zahleděného patriotistického náboženství. Naše vlastní vláda si všímá tohoto hnutí uvnitř katolicismu. V „Dokumentu ze Santa Fe“ z roku 1980 připravovaném pro Reaganovu administrativu se doporučuje, že „zahraniční politika Spojených států musí začít oponovat teologii osvobození“, která se rozvíjí v katolické církvi. Dále se povzbuzuje růst náboženství fundamentalistického a charismatického typu, které by mohlo být učiněno závislým na slepém podporování amerických národních zájmů. Tolik budiž řečeno pro ty, kdo tvrdí, že teologie a politika nejsou vnitřně spjaty! Bohužel se zdá, že politici vědí o této provázanosti lépe než většina lidí v církvi.

We must somehow be a Church growing in resistance. Faith and resistance must be reconnected in our hearts and in our corporate decisions. Otherwise we are always drawn into passing fads and cultural biases. I must admit that I have serious doubts whether a large pluralistic Church, a Church with the imperialistic past of the Roman Catholic Church, can easily be a sign of resistance.

We have such a tradition of civil religion and cultural Catholicism that it is hard to imagine we could ever represent the alternative consciousness. Numbers tend to move a group toward the lowest common denominator, a gospel of minimals, with easy “entrance exams” and a necessary pluralism. Even though we have made great strides as a resistance Church with the two pastorals of our bishops on war and the economy, it is obvious that our leaders are still anxious to be seen as intelligent and respectable dialogue partners within the system. They are unwilling to condemn deterrence in fact and action; they are unable to see from within what even John Paul II could see from without: that “each of the two blocks [capitalism and Communism] harbors in its own way a tendency toward imperialism...or toward forms of new-colonialism” (On Social Concerns, Sollicitudo Rei Socialis, 422).

If this most powerful nation does not call forth a Church which is most powerful in the ways of the Spirit, we will have surely missed our moment to radically proclaim the gospel. Precisely because of our universality and our tired tradition of supporting kings and dictators, it is ironically the Roman Catholic Church which is most prepared to move beyond self-serving patriotic religion. Our own government is aware of this movement of Catholicism. In the “Santa Fe Document” in 1980 to prepare for the Reagan Administration it was recommended that “United States foreign policy must begin to oppose liberation theology,” as it is growing within the Roman Catholic Church. Further on they encouraged the growth of fundamentalist and charismatic style religion which could be depended upon to blindly support U.S. national interests. So much for those who say that theology and politics are not intrinsically linked! The politicians, unfortunately, seem to know that linkage better than most Church people.