Po Nanebevstoupení cítí apoštolové v Lukášově evangeliu absenci Ježíšovy přítomnosti a moci. Uchylují se do horní místnosti, kde již dříve poznali jeho lásku; snad se jim zdálo, že jsou mu tam blíž, že je tam skutečnější.

V jejich středu je Marie. Modlí se. Jsou vystrašeni a dveře jsou zavřeny. Nejsou si v té chvíli jisti, zda nebyli oklamáni. Snad jsme si to tak moc přáli, že jsme si to sami vytvořili, museli si myslet. Snad jsme to udělali sami. A jsi si, Petře, vůbec jist, že jsi Ježíše na cestě opravdu viděl? Těm ženským se nedá věřit; snadno propadají emocem. Odkud víme, že se s Ježíšem opravdu setkaly?

Možná že právě tehdy jim Maria sdělovala svou zkušenost s Ježíšem. Znovu a znovu ve svém srdci rozvažovala, čím že byl, co měl jeho život znamenat. Není pochyb, že spolu celých těch čtyřicet dní rozmlouvali znovu a znovu. Nicméně bylo to neuspořádané a zmatené. Ještě tu nelze hovořit o přesvědčení a síle.

Ale oni se společně modlí a sdílejí se ve společenství. Jsou shromážděni ve víře a očekávají Pána. Naslouchají Pánu, trpí s Pánem a přitom vědí, že nikdo, kdo vložil svou důvěru v Boha, neučinil tak nadarmo.

A nebudou zklamáni. Moc přichází. Aniž by o to jakkoli usilovali, stanou se z nich lidé víry, přesvědčení, stanou se těmi, kdo mohou říct: „Ježíš je Pán!“ Zde je ta dělící čára, den Letnic. Konečně jsou očištěni. Jsou svobodní, aby mohli věřit v moc Páně. Obdrží dar Ducha. Bůh se nezměnil; oni ano – skrze dar Ducha.

Duch je vždy nezaslouženým darem. Duch je vždy první při díle. Boha zakoušíme v intimnosti a vřelosti a ohni – jako moc lásky. Je překvapující, nepolapitelný a svobodný.

A proto se církev vždy bála charismatiků, vždy se bála těch, kdo mluvili o Duchu, neboť takové nelze snadno organizovat. Duch vane, kam chce, jako vítr: přichází z neznáma a do neznáma i odchází.

After the Ascension in Luke’s Gospel, the apostles experience the absence of Jesus’ presence and power. They recede to the Upper Room where they had known his love before and perhaps he seemed close and real there.

Mary is in their midst. They pray. They’re scared, and the doors are locked. They don’t know at this point if they have been fooled. Maybe we wanted it so much we created it, they must have thought. Maybe we did it ourselves. Are you sure that was really Jesus who you saw on the road, Peter? You can’t believe those women; they get emotional. How do we know that they really experienced Jesus?

Perhaps it was then that Mary communicated to them her own experience of Jesus. Again and again she had pondered in her heart what he was to be, what his life was to mean. No doubt they shared again and again during those forty days. Yet it was jumbled and confused. There is no talk yet of conviction or power.

But they are praying together and sharing as a community. They’re gathered together in faith, waiting upon the Lord. They’re listening to the Lord, suffering with the Lord, knowing that no person who has put trust in God has done so in vain.

And they are not disappointed. The power comes. By no effort of their own they are made into persons of faith, of conviction, into those who can say, “Jesus is Lord!” That is the dividing line, the day of Pentecost. Finally they are purified. They are free to believe in the power of the Lord. They receive the gift of the Spirit. God had not changed; they had, by the Spirit’s gift.

The Spirit is always unmerited favor. She always does it first. God is experienced as intimacy and warmth and fire, as love-power. She is surprising, elusive and free.

So the Church has always been afraid of the charismatic, has always feared those who speak of the Spirit because they cannot be easily organized. The Spirit blows where the Spirit will, like the wind: It comes from and goes where you know not.