Nic na této zemi nežije, pokud něco jiného nezemře. Platí to o živočišném světě, platí to o světě chemic­kém a platí to o celém fyzickém světě. Ježíš vstupuje do tohoto světa a říká: „Já, váš Bůh uprostřed vás, zemřu, abyste vy mohli žít.“ Naším povoláním je být jako on – zemřít a být chlebem, který se láme, aby nasytil hladový svět, aby ten mohl žít. Jestliže dokážeme uznat, že nám nikdo nic nedluží, že celý život je dar, pak směřujeme ke svobodě. A v této svobodě je úžasnou věcí, že jsme schopni se ze svého života radovat, neboť už ho nemusíme svírat ve svých rukou. Už nemusíme o něm nic dokazovat ani tvrdit. Konečně můžeme klidně složit ruce do klína a radovat se z Boží přítomnosti a radovat se též sami ze sebe. Také se pak můžeme radovat z jiných lidí, protože od nich nepotřebujeme, aby vycházeli vstříc našim takzvaným potřebám.

Jsme povoláni žít v onom nádherném místě umírání a žití. V tom je ono tajemství víry, které proklamujeme uprostřed eucharistické modlitby. Protože mu dávám své umírání, protože říkám: „Vítej, sestřičko smrti“, protože odevzdávám sám sebe, dává mi Bůh život zpět v nové formě. Žil jsem už dost dlouho, aby se přede mnou vynořil tento vzorec. Mně je tenhle vzorec zřejmý. Věřím, že umírání i zmrtvýchvstání Ježíšovo jsou vzorcem, který propo­juje všechny věci. Věřím, že v tom je tajemství tohoto světa, celého kosmu, všech hvězd, veškeré přírody, vody, rostlin, živočichů a mého lidského těla. Kristus umírá, Kristus vstal z mrtvých a týž Kristus se objeví ve všech dobách a ve všech věcech.

On this earth nothing lives unless something else dies. It’s true in the animal world, it’s true in the chemistry world, it’s true in the whole physical world. Jesus comes into this world and says, I, your God in your midst, will die so that you can live. Our vocation is to be like him, to die and be bread that is broken to feed the hungry world so that the world can live. When we can acknowledge that no one owes us anything, that all of life is a gift, we move toward freedom. And in that freedom, the amazing thing is, we’re able to enjoy our life, because we don’t have to grasp it anymore. We don’t have to prove or assert it anymore. We’re finally allowed to sit back and to enjoy God’s presence, and to enjoy our own, too. Now we can enjoy other people because we don’t need them to meet our so-called needs.

We are called to live in that beautiful place of dying and living. It’s the mystery of faith that we shout at the center of the Eucharistic Prayer. As I give him my dying, as I say, “Welcome, sister death,” as I hand myself over, God gives back life in new form. Now I’ve lived long enough to see the pattern played out for myself. To me the pattern is evident. I can believe the dying and the rising of Jesus is the pattern that connects all things. I believe that it is the mystery of this world, in all of the cosmos, in all of the stars, in all of nature, in water, in plants, in animals and in my human flesh. Christ is dying, Christ is risen, this Christ will show himself in all ages and all things.