Pravoslavný autor Jan Chryssavgis považuje poušť za symbol "opuštěnosti" i Boží přítomnosti:

Každý, kdo zažil nějaký aspekt opuštěnosti, tedy nějakou formu osamělosti, nebo jinak nějakou formu zlomu, zhroucení či rozpadu - ať už emocionálního, fyzického nebo sociálního -, bude schopen navázat potřebná spojení. Každý z nás zná období sucha; suché a vyprahlé chvíle, kdy čekáme na osvěžení a déšť, kdy čekáme na naději a život....  

Poušť, ačkoli je [v Písmu] prokletá, nebyla nikdy vnímána jako prázdný kraj. Bylo to místo, které bylo plné dění..... Byl to prostor, který poskytoval příležitost, a dokonce i výzvu k božskému vidění. Na poušti jste byli vyzváni, abyste setřásli všechny formy modlářství, všechny druhy pozemských omezení, abyste spatřili - nebo spíše byli drženi před obrazem nebeského Boha. Tam jste byli konfrontováni s jinou skutečností, s přítomností bezmezného Boha, jehož milost nemá vůbec žádné hranice. Této perspektivě zjevení jste se nikdy nemohli vyhnout. Na poušti se koneckonců nemůžete skrývat, tam není místo pro lež nebo podvod. Ve vyprahlé poušti se odráží vaše vlastní já a vy jste povinni se tomuto já postavit. Cokoli jiného by představovalo nebezpečnou iluzi, nikoli božskou ikonu.... 

Poušť je místem duchovní revoluce, nikoli osobního ústupu. Je to místo vnitřního protestu, nikoli vnějšího míru. Je to místo hlubokého setkání, nikoli povrchního úniku. Je to místo pokání, nikoli zotavení. Žít na poušti neznamená žít bez lidí; znamená to žít pro Boha. 

Chryssavgis nás povzbuzuje, abychom se setkali se zkušeností pouště, místo abychom utíkali:   

Člověk se nemusí stěhovat do zeměpisné polohy pouště, aby našel Boha. Přesto, pokud nemusíte jít na poušť, musíte pouští projít..... Poušť je nezbytnou etapou na duchovní cestě. Vyhýbat se jí by bylo škodlivé. Přikrýt ji nebo skrýt ji může být lákavé; ale na duchovní cestě se to také ukazuje jako destruktivní. 

Ironicky řečeno, poušť nemusíte ve svém životě hledat; obvykle vás dostihne. Pouští prochází každý.... Může mít podobu nějakého utrpení, prázdnoty, zhroucení, rozchodu, rozvodu nebo jakéhokoli traumatu, které nás v životě potká. Oblékání této pouště do našich závislostí nebo připoutaností - k hmotným statkům, penězům, jídlu, pití, úspěchu, obsesím nebo čemukoli jinému, k čemu se chceme obrátit nebo co nám může být k dispozici, abychom se na něm mohli spolehnout - oddálí naprostou osamělost a vnitřní ustrašenost prožitku pouště. Pokud touto zkušeností procházíme nedobrovolně, může být zdrcující i drtivá. Pokud však přijmeme tuto zkušenost dobrovolně, může se ukázat jako konstruktivní a osvobozující. 

Orthodox author John Chryssavgis considers the desert as a symbol of both “deserted-ness” and God’s presence: 

Anyone who has experienced some aspect of deserted-ness, that is to say some form of loneliness, or else some form of brokenness, breakdown or break-up—whether emotionally, physically, or socially—will be able to make the necessary connections. Each of us has known times of drought; dry and arid moments when we await refreshment and rain, when we wait for hope and life.…  

The desert, while accursed [in the Scriptures], was never seen as an empty region. It was a place that was full of action.… It was a space that provided an opportunity, and even a calling, for divine vision. In the desert, you were invited to shake off all forms of idolatry, all kinds of earthly limitations, in order to behold—or, rather, to be held before—an image of the heavenly God. There, you were confronted with another reality, with the presence of a boundless God, whose grace was without any limits at all. You could never avoid that perspective of revelation. After all, you cannot hide in the desert; there is no room for lying or deceit there. Your very self is reflected in the dry desert, and you are obliged to face up to this self. Anything else would constitute a dangerous illusion, not a divine icon…. 

The desert is a place of spiritual revolution, not of personal retreat. It is a place of inner protest, not outward peace. It is a place of deep encounter, not of superficial escape. It is a place of repentance, not recuperation. Living in the desert does not mean living without people; it means living for God. 

Chryssavgis encourages us to face desert experiences instead of running away:   

One does not have to move to the geographical location of the wilderness in order to find God. Yet, if you do not have to go to the desert, you do have to go through the desert…. The desert is a necessary stage on the spiritual journey. To avoid it would be harmful. To dress it up or conceal it may be tempting; but it also proves destructive in the spiritual path. 

Ironically, you do not have to find the desert in your life; it normally catches up with you. Everyone does go through the desert…. It may be in the form of some suffering, or emptiness, or breakdown, or breakup, or divorce, or any kind of trauma that occurs in our life. Dressing this desert up through our addictions or attachments—to material goods, or money, or food, or drink, or success, or obsessions, or anything else we may care to turn toward or may find available to depend upon—will delay the utter loneliness and the inner fearfulness of the desert experience. If we go through this experience involuntarily, then it can be both overwhelming and crushing. If, however, we accept to undergo this experience voluntarily, then it can prove both constructive and liberating.