Je mnoho lidí, kteří žijí v horách a chovají se, jako by byli ve městě, a ztrácejí čas. Je možné být v mysli samotářem a zároveň žít v davu, a je možné, aby ten, kdo je samotář, žil v davu osobních myšlenek.
-Amma Syncletica, Život blahoslaveného Syncletica

Otec Richard považuje pouštní mystiky za zakladatele své linie víry:  

Období raného křesťanství, které je jedním z klíčových stavebních kamenů mé linie víry, je pro mnoho západních křesťanů do značné míry neznámé. Pro velkou část římské církve a jejího dítěte, protestantismu, je to přehlížená oblast. Se soběstačností a arogancí, která je pro Západ často charakteristická, jsme postupovali tak, jako by první staletí křesťanství nebyla důležitá nebo nebyla součástí podstatného Kristova tajemství. Právě ty věci, které první křesťané zdůrazňovali - jako je tichá modlitba, Trojice, zbožštění, univerzální obnova a důležitost praxe - patří k nejvíce opomíjeným částem západní církve. 

Po legitimizaci a podle některých i kooptaci křesťanství Konstantinem v roce 313 mnoho křesťanů uprchlo do pouští Egypta, Palestiny, Sýrie a Kapadocie (východní Turecko). Tyto muže a ženy nazýváme pouštními otci a matkami a většinu jejich jmen by západní křesťané neznali. Pouštní křesťané kladli důraz na životní styl, alternativu k říším a jejich ekonomikám, psychologicky prozíravé metody modlitby a velmi jednoduchou spiritualitu proměny v Krista. Pouštní komunity vznikaly z neformálních setkání mnichů a fungovaly podobně jako rodiny. Tato tradice předcházela vzniku systematické teologie a pozdějším církevním koncilům. Protože pouštní mniši byli často formálně nevzdělaní, vyprávěli příběhy, podobně jako Ježíš, aby učili o egu, lásce, ctnosti, odevzdanosti, míru, božském sjednocení a vnitřní svobodě.  

Rané křesťanství položilo základy toho, co bychom dnes nazvali kontemplací. Thomas Merton i Henri Nouwen uznávali význam této rané, pouštní formy křesťanství. Je to jedinečné okno do toho, jak byl Ježíš poprvé chápán, než se církev stala imperiálním, vysoce organizovaným a konkurenčním náboženstvím.  

Východní pravoslavný teolog Jan Chryssavgis píše o silných příbězích, které pouštní křesťané sdíleli ve svém duchovním učení: 

Otcové a matky, kteří žili v egyptské poušti, nám připomínají důležitost vyprávění příběhů, na které jsme v naší době z větší části zapomněli. Naslouchání jejich příběhům a výrokům, rozjímání o nich v tichu a jejich následné vyprávění druhým pomáhalo našim předkům žít lidsky, být lidštější, zůstat skutečně živými.... Příběhy z egyptské pouště jsou více než jen součástí křesťanské minulosti. Jsou součástí našeho lidského dědictví: sdělují věčné hodnoty, duchovní pravdy. Je to ticho hlubokého srdce a intenzivní modlitby, ticho, které prochází staletími a kulturami. Měli bychom se zastavit, abychom tento tlukot srdce slyšeli. [1] 

There are many who live in the mountains and behave as if they were in the town, and they are wasting their time. It is possible to be a solitary in one’s mind while living in a crowd, and it is possible for one who is a solitary to live in the crowd of personal thoughts.
—Amma Syncletica, Life of Blessed Syncletica 

Father Richard considers the Desert Mystics foundational contributors to his lineage of faith:  

The period of early Christianity, one of the key building blocks in my lineage of faith, is largely unknown to many Western Christians. It is an overlooked area for much of the Roman Church and its child, Protestantism. With the self-sufficiency and arrogance that has often characterized the West, we have proceeded as if the first centuries of Christianity were unimportant, or not part of the essential Christ Mystery. The very things the early Christians emphasized—such as the prayer of quiet, the Trinity, divinization, universal restoration, and the importance of practice—are some of the most neglected parts of the Western Church. 

After the legitimation and, some would say, the co-opting of Christianity by Constantine in 313, many Christians fled to the deserts of Egypt, Palestine, Syria, and Cappadocia (Eastern Turkey). We call these men and women the Desert Fathers and Mothers, and most of their names would be unknown to Western Christians. The desert Christians emphasized lifestyle practice, an alternative to empires and their economies, psychologically astute methods of prayer, and a very simple spirituality of transformation into Christ. The desert communities grew out of informal gatherings of monastics and functioned much like families. This tradition preceded the emergence of systematic theology and the later Church Councils. Since the desert monks were often formally uneducated, they told stories, much as Jesus did, to teach about ego, love, virtue, surrender, peace, divine union, and inner freedom.  

Early Christianity set the foundation for what we would now call contemplation. Both Thomas Merton and Henri Nouwen recognized the importance of this early, desert form of Christianity. It is a unique window into how Jesus was first understood, before the church became an imperial, highly organized, competitive religion.  

Eastern Orthodox theologian John Chryssavgis writes of the powerful stories shared by desert Christians in their spiritual teaching: 

The Fathers and Mothers who lived in the desert of Egypt remind us of the importance of story-telling, which we have for the most part forgotten in our age. Listening to their stories and sayings, meditating on them in silence and subsequently telling them to others, helped our ancestors to live humanely, to be more human, to remain truly alive.… The stories from the Egyptian desert are more than just a part of the Christian past. They are a part of our human heritage: they communicate eternal values, spiritual truths. Theirs is a silence of the deep heart and of intense prayer, a silence that cuts through centuries and cultures. We should stop to hear that heartbeat. [1]