Jestliže se ocitnete v klášteře, neodcházejte na jiné místo, protože by vám to velmi uškodilo. Stejně jako pták, který opustí vejce, na nichž seděl, zabrání jejich vylíhnutí, tak i mnich či mniška vychladnou a jejich víra zemře, když odejdou z jednoho místa na druhé. -Amma Syncletica, Život blahoslavené Syncletiky  

Episkopální kněžka a spisovatelka Mary Earleová nachází inspiraci pro duchovní praxi ve výrocích pouštní Matky známé jako Syncletica z Alexandrie: 

Amma Syncletica nám radí, abychom neutíkali sami před sebou. Povzbuzuje nás, abychom zůstali věrně s tím, co se v nás líhne nového.... 

Snaží se řešit univerzální lidské pokušení - minout svůj život tím, že budeme žít zcela na povrchu. Koneckonců naše kultura podporuje soutěživost a ctižádostivost a my jsme velmi mobilní. Pokud si nedáme pozor, může tato mobilita vytvořit druh vykořeněnosti, který zraní nás i ty, s nimiž žijeme, pohybujeme se a máme své bytí. Jedná se o druh vykořeněnosti, která je vnitřní, která je způsobena tím, že u ničeho nezůstáváme dostatečně dlouho, abychom zapustili hluboké kořeny.... 

Na poušti se mužům a ženám radilo: "Jdi do své cely a tvoje cela tě všemu naučí."

Na poušti se mužům a ženám radilo: "Jdi do své cely a tvoje cela tě všemu naučí. [1] ... Cela byla posvátným prostorem, místem, kde žena mohla být sama se sebou a s božskou Přítomností a naslouchat jí. Cela byla místem setkání s Bohem a neustálé každodenní zkušenosti ponoření do Boží přítomnosti. 

Moudrost pouště mírní náš instinkt vyhýbat se nudě a nepohodlí:  

Metafora [ptáka] Amma Syncletica přímo hovoří o jednom z dilemat duchovního života - o tom, jak se vyrovnat s obyčejnou všedností duchovní praxe a života modlitby, jak se celý život stává modlitbou..... Jsme různými prostředky lákáni k tomu, abychom opustili svá "vejce" a prostě se neustále přesouvali od jednoho zájmu k druhému. Výsledkem je, že si nedopřejeme příležitost přinést nový život. "Vajíčka" umírají, protože o ně není pečováno. Chybí nám hlubší život Ducha, protože se neustále přesouváme od jednoho zájmu k druhému, místo abychom se soustředili na jednu věc.  

Naše dávné matky věděly, že když hrozí nuda, může to být velmi dobře vnější a viditelné znamení Božího tajného, skrytého, vnitřního díla v lidském srdci a duši. Proto kladly důraz na to, aby zůstávaly v cele, v malé místnosti každodenního života, a nechaly tuto celu, aby byla jejich učitelem.... 

Zůstat v cele neboli "sedět na vejcích" znamená všímat si své chuti k přemíře podnětů. Buňka nás učí zpomalit, ....všímat si toho, co je přímo před námi. Moudrost, kterou nám pouštní matky nabízejí, spočívá v tom, že když zůstaneme sami se sebou, se svými vnitřními vzestupy a pády, se svými bolestmi a strachy, přineseme nový život, který v nás Bůh vytváří.

If you find yourself in a monastery do not go to another place, for that will harm you a great deal. Just as the bird who abandons the eggs she was sitting on prevents them from hatching, so the monk or the nun grows cold and their faith dies, when they go from one place to another. —Amma Syncletica, Life of Blessed Syncletica  

Episcopal priest and writer Mary Earle finds inspiration for spiritual practice in the sayings of a Desert Mother known as Syncletica of Alexandria:  

Amma Syncletica is counseling us to not run from ourselves. She is encouraging us to stay faithfully with whatever new life is being hatched within us…. 

She is addressing a universal human temptation—to miss our lives by living completely on the surface. After all, our culture encourages competition and ambition, and we are highly mobile. If we are not careful, that mobility can create a kind of rootlessness that will injure us and those with whom we live and move and have our being. This is the kind of rootlessness that is internal, that is caused by our not staying with anything long enough to grow deep roots…. 

In the desert, men and women were counseled, “Go to your cell and your cell will teach you everything.” [1] … The cell was a sacred space, a place in which a woman could be with herself and the divine Presence and listen. The cell was a place of divine encounter and of ongoing, daily experience of being immersed in God’s presence. 

The wisdom of the desert tempers our instinct to avoid boredom and discomfort:  

Amma Syncletica’s [bird] metaphor speaks directly to one of the dilemmas of the spiritual life—that of coming to terms with the plain old ordinariness of spiritual practice and the life of prayer, of the whole of life becoming prayer…. We are enticed by a variety of means to leave our “eggs” and simply move continually from one interest to another. The result is that we don’t allow ourselves the opportunity to bring forth new life. The “eggs” die because they are not tended. We miss the deeper life of the Spirit because we are constantly moving from one interest to another rather than focusing on one thing.  

Our ancient mothers knew that when boredom threatened, it could very well be the outward and visible sign of God’s secret, hidden, inner work within the human heart and soul. Consequently, they emphasized staying in the cell, in the little room of daily living, and letting that cell be their teacher…. 

Staying in the cell, or “sitting on the eggs,” means noticing our appetite for overstimulation. The cell teaches us to slow down, …. to notice what is right in front of us. The wisdom the desert mothers offer us is that by staying with ourselves, with our inner ups and downs, with our hurts and our fears, we will bring forth the new life that God is creating within us.