Obraz je dílem Miroslava a Ondřeje Rady, ve větším rozlišení si jej můžete stáhnout zde.

Se vznikem obrazu je spjat příběh, který stručně vypráví Miroslav Rada takto:

Jeden katolický kněz mě požádal o oltářní obraz Krista pro semináře pořádané výhradně pro muže, rád jsem ho spolu se svým starším synem Ondřejem namaloval. 

Hlavní postava je všeobjímající vzkříšený Kristus. Americký františkán Richard Rohr, který na seminářích také přednášel, určil čtyři archetypy muže: král nebo dobrotivý otec, tak my jsme si zvolili návrat marnotratného syna. Druhý archetyp je bojovník. My jsme si řekli: „Jákob bojoval duchovní boj s andělem.“ Třetí je milovník, ovšem nejenom ve vztahu muž – žena, ale vůbec lásky k bližnímu, tak jsme namalovali milosrdného samaritána. Poslední archetyp je prorok. Ženská tvář je Máří Magdalena. Dlouho jsme váhali a říkali jsme si: „Měl by tam být i ženský prvek, protože ti muži jsou třeba silní, ale bez ženy budou taky nic. Ta tvář v přilbě, to je válečník, protože každý archetyp má i svou negativní stránku.

Podle rozhovorů s Miroslavem Radou v časopisech Bratrská rodina a Fragmenty 

Tím knězem, kterému za ideu obrazu vděčíme, je Václav Vacek - jeho popis příběhu následuje.

Obraz Ukřižování

Chlapi v Čechách a na Moravě „byli počati“ na manželských setkáních.

Přemýšleli jsme, co nám - dnešním mužům - chybí. Dostala se nám do rukou kniha Richarda Rohra a Andrease Eberta „Enneagram“ a pak Rohrova kniha „Divý muž“ (vydaná na Slovensku).

Někteří z našich chlapů vyhledali amerického františkána Richarda Rohra v USA a zúčastnili se tam několika jeho duchovních akcí a rituálu přechodu k dospělosti mužů. Pozvali Richarda k nám. Jeho přednáškám v Praze a Brně přitakalo několik set lidí nejen mužů: „Richard nám mluví ze srdce“. Pak se nám Richard dvakrát věnoval v Křižanově na duchovní obnově pro chlapy a my jsme jej požádali o „rituál k dospělosti“.

Ve Spojených státech, v duchovním středisku, kde R. Rohr působí, visí obraz Ukřižovaného. Ludvík Hegrlík, velkorysý a podnikavý člověk, hned rozhodl, že budeme mít také svůj obraz. Navrhl jsem malíře Miroslava Radu. Tomu jsem pouze řekl: „Chceme Ježíše živého, nahého, s otevřenou náručí. Ve Würzburgu prý mají Ukřižovaného ze čtrnáctého století, který je ještě živý a má ruce vytržené z hřebů“ (obraz té sochy jsem viděl až rok po namalování našeho obrazu). Ludvík Hegrlík si přál, aby na obraze byly i čtyři mužské archetypy. K jejich namalování pozval Miroslav Rada svého syna Ondřeje. Pak už jsem jen Radovým vyprávěl o chlapské spiritualitě a Richardu Rohrovi.

Silný výtvarný projev Miroslava Rady byl velikým příslibem. Postavy jeho obrazů jsou zemité, ukazují, že se Bůh nestydí za své dílo a nebojí se být člověkem. (Za shlédnutí stojí monumentální obrazy Miroslava Rady v evangelickém sboru na pražských Vinohradech, Korunní 60.)
Byl jsem velice zvědavý na výraz obličeje Ukřižovaného. Věděl jsem, že Radův Ježíš nebude ani vybájený antický hrdina, ani sovětský gerój, ale ani éterická, mystická chudinka. Těšil jsem se na překvapení …

Proč jsme chtěli obraz Ukřižovaného?

Otázky, které ukřižovaní klade, neumlčela ani historická devalvace kříže. Po staletí bylo znamení kříže opovážlivě ideologicky zneužíváno na praporech a zbraních všech možných válčících stran. V 19. století se kříž stal oněmělým ornamentem výzdoby kostelů a liturgických rouch. Dodnes bývá někdy přežehnání křížem sníženo na pouhý signál před modlitbou, „aby nahoře zvedli sluchátko“. Byli jsme ušetřeni snad jen dětinsky trapných her Filipínců „na ukřižování“ o Velikonocích.
My děti 20. století jsme oněměli nad zrůdností zla. Citlivý člověk se celoživotně potýká s otázkou přítomnosti násilí a utrpení ve světě. Kdo někdy nemá pocit, že si Bůh žije svým vlastním životem vzdáleným našemu strachu a slzám?

Obraz otce a syna Radových zve k hledání ty, kteří se i po nejkrvavějším století a po ztrátě tolika historických iluzí ještě ptají: „Co budeme dělat?“

Zobrazenými hlavami na sloupu kříže Miroslav Rada připomíná, že obětí ani katem nebyli v dějinách jen Židé. Ozubené soukolí varuje nejen před podceňováním vnějšího zla a jeho strašné likvidační mašinérie, ale také před sklonem ke zlu, které se vynořuje v nás samotných. Radův „Rozepjatý“ není soukromým plodem umělcovy fantazie, ale vyrostl z naslouchání Písmu. Neprochází krizí víry nebo pocitu marnosti svého úsilí. Ježíš ví, co chce a co má smysl. Byl připraven o vše vnější, i o dobrou pověst, ale nenechal si vzít starost o druhé, vnitřní svobodu a důstojnost. Nesla jej Otcova věrnost. Smíme věřit, že to, co je pro nás nezvratné, dokáže Bůh zvrátit. Nedopustil, aby poslední slovo mělo zlo, smrt, nenávist a hřích.
„Chyběla mi v tom mužském světě násilí žena, tak jsem tam namaloval tvář Magdalény“, řekl Miroslav Rada.

Ondřej Rada zasadil čtyři mužské archetypy do staveniště světa okolo kříže:

Milovník touží po přátelství, tíhne k harmonii a kráse. K jeho zobrazení Ondřej použil milosrdného Samaritána.
Bojovníkem na obraze je Jákob bojující s Neznámým. Bůh nás vede k úctě vůči druhým, k sebeúctě, ke statečnosti, k činu, k dospělému partnerství.
Nejvyšším naplněním mudrce je prorok, člověk, který nejen přijal moudrost boží, ale dokáže o ní svědčit.
Který prorok je namalován? Při křtu jsme každý pozvání k této službě přijal.
Král je archetypem vrcholným – pro nezištnou službu druhým. Proto Ondřej zvolil obraz Milosrdného otce marnotratného syna a jeho staršího bratra. Vědomě jej umístil na spodní místo obrazu. Ví, že dobrý král a otec se nedere nahoru, ale pečuje o svěřené, aby každý z nich měl dostatečný prostor pro důstojný život.

Připomínají nám střepiny na obraze, že potřebujeme rozbíjet naše falešné sebevědomí, naše falešné já? Odkrývá jejich žlutá barva, že to, co se vydává za kdovíjakou hodnotu, je jen ubohou a podvodnou šlupičkou pozlátka?

Obraz Radových je pro nás také důležitým a příkladným dokladem spolupráce otce a syna. Provází nás na našich akcích. Sedáváme před ním i v tichu a znovu k hlubšímu porozumění otvíráme Písmo.

Obraz Radových nás zve k biblickému naslouchání - kým je pro nás Bůh a kým jsme pro něj my. K porozumění ukřižování Mesiáše nejsme odkázáni na středověkou teorii o zadostiučinění. Kdo pečlivě a pokorně naslouchá evangeliím může pochopit Ježíšův záměr. Nejde o rozluštění, ale o bytostné porozumění Bohu. Ukřižování nám má otevřít oči a srdce, abychom mohli být uzdraveni.Vykoupený je ten, kdo umí důvěřovat Bohu. Jenže dát na někoho víc než na vlastní chytrost vyžaduje zkušenost, že ten druhý mě má dostatečně rád a je moudřejší než já. Bez zkušenosti se vztahem milujícího není nikdo schopen odpovědět druhému na jeho lásku svým přátelstvím. To za nás ale nikdo neudělá.

Ukřižování je příšerným zobrazením. „Přibitý“ je ale také „obrazem božím“. Znamení kříže je nám velikou modlitbou. Kreslíme-li je na sobě, vědomě se halíme do lásky Boží jako do modlitebního šálu, opět a opět se necháváme obejmout milující náručí Otce, Syna a Ducha. Zároveň se křížem necháváme varovat před naším hrozným sklonem k náboženské pýše a nesnášenlivosti, která dokáže ubližovat druhým (občas do ní sklouzli i Ježíšovi učedníci). Kříž nás také upozorňuje na zbabělost, která ochromuje a odvádí náš pohled od toho, komu je křivděno. Právě lhostejní a zbabělí mnohokráte umožnili menšině spáchat příšerná zla.

Neumíme zdaleka odpovědět na všechny otázky, které nám klade strašná existence zbytečného utrpení, ale nikdo nemůžeme říci, že Bůh mlčí k násilí a nemá mezi padlými na frontě proti zlu nikoho ze své nejbližší rodiny. 

Nechceme být mezi těmi, kteří odvracejí svou tvář od zla, protože „se na tu hrůzu nemohou dívat“. (Rádi bychom se někdy vydali společně na pouť do Osvětimi.)
Chceme nejen snížit svůj podíl na zlu ve světě na co nejmenší míru, chceme se také stavět vedle ukřižovaného a vzkříšeného. Přitahuje nás nejen tím, jak se uměl radovat ze života, ale i tím, jak se dodneška staví proti zlu.

Chceme pracovat na své odvaze.

Václav Vacek

Milí chlapi,

Blíží se Velikonoce a já bych vás chtěl pozvat na chvíli k zamyšlení a rozjímání tam, kde jsme my iniciovaní trvale „doma“ – do stanu v Nestřeži, před obraz Ukřižovaného. (Kdo ho snad nemá, snadno si ho vygůgluje.)

V tom obrazu jsou celé Velikonoce. Nejen Velký Pátek, ale i Neděle Vzkříšení: Smrtící kříž ho nemohl udržet, ruce už má volné a je velmi živý.

Připomínám čtyři biblické motivy obrazu: Jákob zápasí s andělem (aby to bylo každému jasné, mistr Rada přidal i známý Jákobův žebřík), je zde největší židovský prorok Eliáš, muž ohnivého ducha, milosrdný Samařan koná své dílo a odpouštějící otec laskavě přijímá marnotratného syna.

Hlavní poselství obrazu je však trochu skryté. Podívejte se na andělova křídla. Je to snad náhoda, že se jejich hroty dotýkají Ježíšových ran? To není možné! Tak co? Ta křídla jsou pelikání zobáky, vždyť když se pozorně podíváme, vidíme i hlavy, které k nim patří. A Ježíše znali naši předkové jako Pelikána, ptáka, který si v nouzi nejvyšší rozdrásá prsa a nakrmí mláďata vlastní tělem.

Pelikáni na obraze nejsou už žádná něžná kuřátka. Jsou to drsní chlapi a berou si neurvale, co potřebují. Ale Ježíš neuhýbá. To je eucharistie.

Tak požehnané Velikonoce!

Pavel Říčan