Tento týden prozkoumáme kontemplativní tradici poutnictví. V roce 1983 se otec Richard Rohr vydal na učitelskou pouť na posvátná místa v Lurdech, Assisi, Římě a na několik míst ve Svaté zemi. První Richardova přednáška se konala ve velké bazilice Neposkvrněného početí ve francouzských Lurdech. Tato bazilika stojí nad Massabielskou jeskyní, místem, kde se údajně v roce 1858 zjevila Panna Maria dospívající dívce Bernadettě Soubirousové (která byla v roce 1933 prohlášena za svatou). Richard uvedl téma takto:  

V průběhu staletí se poutě určitého typu vyskytují v mnoha náboženstvích. Poutě měly podobu židovského exodu, islámské hadždže do Mekky, výprav za viděním, pěších cest a klasických hrdinských cest o opuštění domova. Ve čtvrtém století začalo mnoho křesťanů putovat do Jeruzaléma. Každé století mělo novou podobu; zajímavá je spiritualita, která za tím stála. Bylo to cvičení v odpoutávání se, hledání úžasu, neustálé objevování nového. Starším náboženstvím to bránilo ustrnout a očekávat Boha pouze ve známém a obvyklém. Poutnictví přivykalo lidi na změnu a růst. 

Významné křesťanské poutě tedy směřovaly do Jeruzaléma (později poutníci navštěvovali svatyně nebo relikvie svatých) a často se vydávaly na celý rok nebo i déle. Cestovali s velkými náklady a s velkými obtížemi a jejich cílem by bylo dosáhnout řeky Jordán. U řeky Jordán by se pak ponořili do vody a přeplavali ji. To byl samozřejmě způsob, jak znovu prožít křest, který zažil Ježíš. 

Pomůže nám to pochopit pouť v jejím ideálním smyslu: souvisí s posvěcením času i místa. Dovolte mi, abych vám přednesl mantru, kterou poznali lidé z Nového Jeruzaléma [duchovní společenství otce Richarda předtím, než založil Centrum pro akci a kontemplaci]. Ta mantra zní "Tento okamžik nebo toto místo je tak dokonalé, jak jen může být." V tomto okamžiku je to tak, jak jen může být. Naším pokušením je vždy hledět na další okamžik, aby byl dokonalejší, na další místo a pak na další okamžik nebo místo.  

Víte, vždy jsme zklamáni tím, co vlastně máme. Stále se ženeme do budoucnosti. Důvodem, proč spěcháme do budoucnosti, je to, že neprožíváme celistvost v přítomnosti. A když jsme nepochopili přítomnost, žijeme vždy v iluzi. Je to iluze, že příští okamžik nebo místo bude lepší. Až budu za tímhle rohem, až uvidím tenhle kostel, až se dostanu do Jeruzaléma, až se dostanu do hotelu - ať už to bude cokoli. Poutnictví nám však pomáhá vidět, že tento postoj je v podstatě špatný. Dokud si myslíme, že štěstí je za rohem, znamená to, že jsme štěstí ještě nepochopili. Protože štěstí je dáno v tomto okamžiku a na tomto místě a tento okamžik a toto místo jsou tak dokonalé, jak jen mohou být. 

This week we explore the contemplative tradition of pilgrimage. In 1983, Father Richard Rohr went on a teaching pilgrimage to the sacred sites of Lourdes, Assisi, Rome, and several locations in the Holy Land. Richard’s first talk took place in the great Basilica of the Immaculate Conception in Lourdes, France. This basilica stands above the Grotto of Massabielle, the place where Mary is said to have appeared in 1858 to a teenaged girl named Bernadette Soubirous (who was named a saint in 1933). Here is how Richard introduced the topic:  

Through the centuries, pilgrimage of some type is found in many religions. Pilgrimage took the form of the Jewish exodus, Islam’s Hajj to Mecca, vision quests, walkabouts, and classic heroic journeys about leaving home. In the fourth century, many Christians began to travel to Jerusalem. Each century took on a new form; the interesting thing is the spirituality that went behind it. It was an exercise in letting go, a search for wonder, a constant discovery of the new. It kept older religions from becoming staid and expecting God only in the familiar and customary. Pilgrimage accustomed people to change and growth. 

So, major Christian pilgrimages would go to Jerusalem (later travelers would visit saints’ shrine or relics) and oftentimes they’d go for a whole year or more. They traveled at great expense and with great difficulty, and their goal would be to reach the River Jordan. Then, at the River Jordan, they would dive in the water and swim across. This was of course a way of re-experiencing the baptism that Jesus experienced. 

To help us to understand pilgrimage in its ideal sense, it has to do with the sanctification of both time and place. Let me give you a mantra that the New Jerusalem people [Father Richard’s spiritual community before he founded the Center for Action and Contemplation] have come to know. The mantra is “This moment or this place is as perfect as it can be.” Our temptation is to always look to the next moment to be more perfect, the next place, and then the next moment or place.  

You see, we are always disappointed in what we actually have. We are always rushing into the future. The reason we’re rushing into the future is because we’re not experiencing a wholeness in the present. And when we haven’t grasped the present, we always live under an illusion. It is an illusion that the next moment or place is going to be better. When I get around this corner, when I see this church, when I get to Jerusalem, when I get to the hotel—whatever it might be. But pilgrimage helps us see that attitude is essentially wrong. As long as we think happiness is around the corner, it means that we have not grasped happiness yet. Because happiness is given in this moment and this place, and this moment and place are as perfect as they can be.