Příliš dlouho se vzdávala malá nebo žádná pocta těm, kteří v Africe položili základy pro zachování křesťanství na celém světě..... Kořeny a prameny tohoto mnišského rozkvětu měly svůj zdroj v africké půdě.  
-Paisius Altschul, Nepřetržitý kruh  

Učitelka CAC Barbara Holmesová nám připomíná zapomenuté dary raného křesťanství, zejména z jeho afrického odkazu: 

Afričtí účastníci rané církve zůstávali ve stínu hlavního teologického diskurzu navzdory učenosti Tertuliána, Augustina, Cypriána a dalších osob afrického původu, kteří se významně podíleli na rozšíření a teologickém zakotvení rané církve. Ačkoli zpočátku šíření islámu omezilo expanzi severoafrických křesťanských praktik do subsaharské Afriky, trajektorie dnešních křesťanských kontemplativních praktik lze vysledovat až k raným křesťanským komunitám na Blízkém východě a v Africe. 

Některá z těchto společenství vedly ženy..... Poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím, byla svoboda, kterou ženy nacházely v duchovně vedených křesťanských sektách, uzavřena stále hierarchičtější náboženskou strukturou. V reakci na to se mnohé z nich uchýlily do odlehlých pouštních oblastí, kde pokračovaly ve svém duchovním hledání.

Tato poušť se může zpočátku zdát pustá, nudná a bezbarvá, ale nakonec se naše vnímání začne měnit..... Zde se vyprázdníme od vlastních překážek na cestě k Bohu. V prostoru této prázdnoty se setkáváme s nesmírností Boží přítomnosti..... Ammy [pouštní matky] nás učí, že poušť se stává místem zralého pokání a obrácení směřujícího k proměně ve skutečnou radikální svobodu. [1]

Jestliže je poušť místem obnovy, proměny a svobody a jestliže horko a izolace sloužily jako výchovný inkubátor pro rodící se mnišská hnutí, ptáme se, zda je pro znovuzískání tohoto odkazu nutná zkušenost pouště. 

Člověk nemusí dlouho přemýšlet, když je na dosah tolik pouští. Dnešní poušť lze nalézt v rušných předměstských a městských centrech, v celách smrti, v útulcích pro bezdomovce uprostřed noci, v očích pacienta hospice a v zoufalství sirotků po AIDS v Africe a po celém světě. Možná jsou to postmoderní matky a otcové na poušti. Možná, že kontemplativní místa lze nalézt všude tam, kde se lidé pohybují na okraji začlenění. Možná, že ti, kterých si nejméně vážíme, mají nejvíce co učit. 

Potřebujeme ty hodnoty, které jsou ústřední pro africké mnišství a raně křesťanskou pohostinnost; patří k nim komunitní vztahy, pokora a soucit. Laura Swanová tyto ctnosti shrnuje do slova apatheia, které definuje jako "zralou všímavost, uzemněnou citlivost a pronikavou pozornost vůči svému vnitřnímu světu i světu, v němž člověk putuje". [2] Cesta nevyhnutelně vede každého z nás různými směry, nicméně každý z nás se díky okolnostem nebo volbě v určitém okamžiku svého života ocitne na okraji společnosti a naslouchá tichu vycházejícímu zevnitř. V těchto chvílích si uvědomíme, že kontemplace je cíl i praxe.  

For too long, little or no honor has been paid to those who have laid the foundations in Africa for the preservation of Christianity throughout the world…. The roots and headwaters for this monastic flourishing had their source in African soil.  
—Paisius Altschul, An Unbroken Circle  

CAC teacher Barbara Holmes reminds us of the forgotten gifts of early Christianity, particularly from its African legacies: 

African participants in the early church remained in the shadows of the main theological discourse despite the scholarship of Tertullian, Augustine, Cyprian, and others of African descent who were instrumental in the expansion and theological grounding of the early church. Although initially the spread of Islam limited the expansion of North African Christian practices to sub-Saharan Africa, the trajectories of today’s Christian contemplative practices can be traced to early Christian communities in the Middle East and Africa. 

Some of these communities were led by women…. After Christianity became a state religion, the freedom that women found in Spirit-led Christian sects was foreclosed by an increasingly hierarchical religious structure. In response, many retreated to remote desert areas to continue their spiritual quests. 

This desert may initially seem barren, dull, and colorless, but eventually our perceptions start to change…. Here we empty ourselves of our own obstacles to God. In the space of this emptiness, we encounter the enormity of God’s presence…. The ammas [Desert Mothers] teach us that the desert becomes the place of a mature repentance and conversion toward transformation into true radical freedom. [1] 

If the desert is a place of renewal, transformation, and freedom, and if the heat and isolation served as a nurturing incubator for nascent monastic movements, one wonders if a desert experience is necessary to reclaim this legacy. 

One need not wonder long when there are so many deserts within reach. Today’s wilderness can be found in bustling suburban and urban centers, on death row, in homeless shelters in the middle of the night, in the eyes of a hospice patient, and in the desperation of AIDS orphans in Africa and around the world. Perhaps these are the postmodern desert mothers and fathers. Perhaps contemplative spaces can be found wherever people skirt the margins of inclusion. Perhaps those whom we value least have the most to teach. 

We are in need of those values central to African monasticism and early Christian hospitality; they include communal relationships, humility, and compassion. Laura Swan sums up these virtues in the word apatheia, defined as “a mature mindfulness, a grounded sensitivity, and a keen attention to one’s inner world as well as to the world in which one has journeyed.” [2] Inevitably, the journey takes each of us in different directions; however, by virtue of circumstances or choice, each of us will at some point in our lives find ourselves on the outskirts of society listening to the silence coming from within. During these times, we realize that contemplation is a destination as well as a practice.