Pondělí 18. března (Navia – Vegadeo / A Veiga, 35 km)

Vstávám v sedm, venku prší, kolega ještě spí. Snídám, dojídám poslední zbytek vakuově baleného salámu s nechutně nadýchaným chlebem, kde je víc vzduchu než mouky; hrozná kombinace. Když kolem osmé vyrážím, už neprší. Ještě potemnělé a mokré ulice mají své kouzlo. V mysli mi nabíhá heslo, kterým nás Aurelio povzbudil – Just Enjoy! Užij si své Camino. Tak jo, asi to byl fór, začínám táhlým stoupákem. Ale pak potkávám sérii atypických směrníků ve tvaru svatojakubského kříže a je to zase pohoda.

Čekají mě dvě důležité křižovatky, Campos a Tol, tak nesmím udělat chybu. Cesta zpočátku propojuje jednotlivé vesnice, skoro pořád jdu kolem nějakých domů. V poledne si v A Caridá v malém krámu kupuju těstovinový salát, ale musím se dorazit ještě sušenkami, našel jsem nějaké cereální a jsou bezva. Brzo už přicházím do Camposu, odbočuju směr Camino. Charakter trasy se mění, ubylo vesnic a jdu dlouhé úseky po vrstevnici po polňačkách, krása. V lese místy přecházejí v pěšinky, které jsou po dešti řečištěm malých potůčků s velkými kameny, takže opatrně našlapuju, musím měnit výšku a délku kroku, to je dobré pro záda. Občas hodně rozvažuju, kam došlápnout, abych nebyl po kotník v bahně.

Záměrně jsem si s sebou nebral žádný poslech do uší, ale už od prvního dne si pořád něco povídám, prozpěvuju, medituju; předevčírem mi Karel z Chrástu poslal tip na čtení, tak se útržkovitě něčím zaobírám. Vždy jen do chvíle, kdy si uvědomím, že už vlastně dlouho nad ničím nepřemýšlím, pouze jsem, tady a teď a svobodně jdu a jaká je to nádhera. A to mi pak hned naskočí píseň Amazing Grace, její každý verš je kusem mého života a já se neubráním slzám a díkům.

Odpoledne se obloha částečně vybírá, slunce pořádně sálá, i když je nebe plné dramatických mraků, a já mířím na jihozápad, takže se postupně dopékám i z druhé strany. Před třetí hodinou míjím druhé rozcestí blízko Tol, opět volím Camino a do dnešního cíle to už mám jen dvanáct kilometrů a do SdC zhruba dvě stě. Takže ještě týden? Resp. už jen týden? Letenku mám až za dva týdny. No, mám o čem přemýšlet.

Mění se typ krajiny, vzdálené kopce mi připomínají předhůří mé oblíbené Šumavy, i když jsem jen 200 m n. m. A také se mění místní sýpky, na sloupech už nejsou dřevěné boudy, ale nejčastěji dva vyzděné štíty propojené dřevěnou vestavbou. Krytina stále břidlice.

Kolem páté přicházím do Vegadea, městečko je v údolí vyhloubeném řekou do okolních svahů. V mapce, kterou jsem si včera ofotil, je uvedena ubytovna Mar y Montaňa, tak ještě volám Aureliovi, zda je to ono. Potvrzuje mi to a přeje mi hezký večer a dobrý pokec s Lilian. Za pár minut už jsem tam. Lilian je milá mladá Brazilka, jejíž šarm spočívá hlavně v bezprostřednosti, avšak jazyková bariéra naší vzájemné konverzaci nepřeje. Ne že by snad Lilian měla rovnátka, ale neumí vůbec anglicky (Aurelio je vtipálek). Horko těžko domlouváme přes voice translator základní agendu včetně toho, že posnídám čtyři vejce, a platím za ubytování se snídaní 14,5 EUR. Jsem tu sám, zabírám postel a jdu nakupovat.

Po návratu a spršce večeřím chleba s burákovým máslem a brokolici. Je mi tu uvnitř hrozná zima, Lilian asi taky, je v péřovce. Pak trochu pouští topení, tak už se to dá, ale skutečné teplo pociťuju až po delším pobytu ve spacáku.

Kolem desáté jdu spát. Dnešní den jsem si fakt užil, byla to zatím ta nejhezčí část cesty. A jestli platí to, co říkal Aurelio, zítra to bude hodně kopcovité. Já tomu říkám hi-lo country.