Pondělí 11. března (Llanes – Ribadesella, 36 km)

Vstávám kolem sedmé, snídám instantní pohankovou kaši, do které přihazuju ještě ovesné vločky, a po půlhodině vyrážím do mokrých ulic. Všude je zatím klid. Míjím místo zvané Poo, tak jim v duchu blahopřeju k hrdému názvu a pokračuju asi převážně rekreační oblastí, všude hotely a domy, kde teď ještě nikdo není. A dokonce na louce u silnice, kde se dnes pasou krávy, stojí obytná buňka s nápisem Parking 1 EUR. No tady to tedy musí v létě vypadat.

Cesta několikrát sejde k pláži, tak chvíli odpočívám a zírám do příboje; pak se naštěstí odklání a vede lesem a loukami, aby mě zas po půlhodině zahnala na asfalt. Kolem domu vtipně ozdobeného květináči odbočuju na polní cestu mezi pastvinami, místy se musím vyhýbat bahnu, a už mě trasa žene na kopec s kostelem. Je to Iglesia de San Pedro de Pria a na louce pod ním vidím muže, jak natírá poklop na studni. Je ke mně zády, a když ho pozdravím, docela se lekne. Zapřádám hovor, ale pán umí jen španělsky. Ptám se aspoň na vodu, tak ukazuje nahoru ke kostelu. Když se vyptávám na credencial, vytahuje z kapsy mobil a něco do něj povídá. Pak mi ho strčí před obličej a telefon na mě mluví anglicky. Odkazuje mě na klášter dále na trase nebo infocentra ve městech. Poděkuju a jdu ke kostelu, naberu si vodu a dopřávám si pauzičku, abych se najedl a napsal nějaký email. Za chvíli pán ke mně jde, zve mě do svého správcovského domku a nabízí mi alespoň provizorně credencial pro trasu Via de la Plata, což je velmi dlouhá trasa na západě Španělska ze Sevilly na sever. Pomáhá mi ho vyplnit a musím říci, že jsem jeho vstřícným přístupem až dojat. Dávám si chleba, sýr a kus papriky. Při odchodu vidím sud ozdobený kresbami vlajek (česká nechybí) a veselou kamennou zídku.

O kus dál jdu přes říčku Cuerres po středověkém Mostu poutníků, míjím nazdobený albergue Casa Belen, přecházím koleje a pokračuju krásnou polní cestou mezi pastvinami s koňmi a jiným dobytkem až do Ribadeselly. Zde mířím rovnou do největšího kostela s impozantním vstupním portálem pro credencial, avšak ani zde nepochodím. Otáčím kormidlo a jdu do infocentra, to je však v pondělí zavřené. Prohlédnu si přístav s jachtami, rybí trh je zavřen, tak pokračuju přes most ven z města. Na konci města vidím kemp a dochází mi, že nemám dost vody. Rychle tedy doplňuju zásoby a v podvečerním slunci jdu dál. Místy na mě zprava vykoukne moře, jinde zleva zasněžený hřeben Pyrenejí. Kde nejdu po asfaltu, má cesta charakter lesní neudržované pěšiny nebo polní cesty s vyjetými kolejemi a hlubokými loužemi. Boty i nohy sbírají první blátivé cákance. Než se cesta sklopí k městečku Vega, dávám si krátkou pauzu, jím chleba se salámem a nabíjím telefon. Ještě mám v plánu dole nakoupit něco málo k jídlu a pak už jen najít místo k spánku. Obchod má v pondělí zavřeno, pokračuju tedy kolem místních sýpek na sloupech (nové i starobylé ohlodané zubem času) a výjevů ze života vykreslených na zdech domů po trase k pláži a dochází mi, že už moc času na dlouhé hledání nocoviště nemám. Jdu kus po pláži, pak se cesta zase zvedá do kopce, lemuje ji hlavně trní, místy i pastviny, ale tam je buď bahno nebo fouká a všude hučí příboj. Nakonec využívám toho, že je kolem půl osmé večer skoro tma, tudíž už tudy asi nikdo dnes nepůjde, a stelu si hned vedle cesty. Při večerní hygieně si kopnu do lahve s vodou a zbývají asi jen dvě decky, takže mám hned hlavní úkol na ráno. V noci se často budím zimou, podle počasí v mobilu je 7°C, což by měl spacák dobře dávat, ale dneska se mi péřový loft nějak nevytvořil - možná je to vlhkem od moře.