Sobota 16. března (Soto de Luiňa – Canero, 27 km)

Ráno vstávám v sedm, starý Španěl odchází jako první kolem půl osmé – ukazuje nám gestem „Už je vidět, tak já jdu.“. Mladý odchází před osmou. Já jdu chvíli po něm a venku mě úplně rozrazí zima – tráva je šedivá od jinovatky, koukám do telefonu, že jsou 4°C. Uff, uvnitř byla zima, ale venku by to bylo mnohem horší.

Jdu nabalený jak pumpa. Přes mikinu větrovku a na hlavě buff a kapuci, to vše při jasném slunce svitu. Zhruba po hodině přicházím do vesnice Novellana, kde jsou podél hlavní cesty různě rozmístěny obarvené staré bicykly, některé slouží jako držák na květináč a je to takový hravý prvek. Zastavuju jen krátce, svlékám bundu a odepínám nohavice a pokračuju dál. Cesta teď jde hodně lesem, úzké krkolomné cesty, strže, potůčky. I když tedy nakonec nejdu původní náročnou trasou, mé horské ambice se naplňují dosyta, protože mám i tak plné brejle opakovaného stoupání a klesání. Často prudce do údolí, hop skok přes potůček a už se zase škrábu nahoru, seč mi dech stačí. Když si to uvědomím včas, snažím se v závěru klesání nabrat do krve co nejvíc kyslíku. Nejhorší je úsek kolem půlky trasy a ještě v popoledním slunci, takže když se objeví vlaková zastávka Tablizo, zalézám do stínu čekárny, větrám, jím a odpočívám.

Po hodince vyrážím. Postupně se zatahuje a ochlazuje. Fouká, oblékám si mikinu, na hlavu buff a ve finále i nohavice. Naštěstí se odpolední část cesty odvíjí spíš pohodově, dost po polních cestách, takže se jde příjemně. Všímám si, že v této oblasti mají všechny domy břidlicové střechy, a to staré barabizny i novostavby.

Vzhledem k horšícímu se počasí a předpovědi deště se rozhoduju vyhledat ubytovnu, ale nejbližší je až v Luarce, to by byla celkem pětatřicítka a na to se úplně necítím. Kolem čtvrté hodiny jsem kousek od Canera, hledám tedy (prvně v životě a ještě v telefonu) ubytování přes Booking.com a daří se, mají volný jeden pokoj za 25 EUR, tak to potvrzuju. Pak chvilku bloudím, ale kolem páté jsem tam a personál mě automaticky vede do ubytovny ve spodním podlaží (budova je ve svahu). Prima, domlouvám si storno pokoje a jdu do albergue za 10 EUR. Paní vedoucí sice na rozdíl od personálu netvrdí, že umí anglicky, ale je vstřícná a dokáže se se mnou domluvit. Situace je tedy „nadmíru výtečná“, dávám si pivo na oslavu desátého dne a překonání půlky trasy (250 km) do SdC a domlouvám se, že ještě přijdu na večeři, koneckonců šetřím oproti částce za pokoj.

V albergue jsem sám a je tu zima. Teče teplá voda, ručníky k dispozici, tak páchám očistu a peru prádlo. Dávám ho ven na šňůru pod střechou, ale začíná pršet a je zima, tak to s usušením vidím bledě. V posledních dnech jsem si zvykl u batohu silně utahovat bederák, „odměnou“ za lépe vyvážená záda jsou mi modřiny v oblasti pánve. Provádím údržbu namáhaných partií a chvilku spím.

Večer se oblékám, boty od bláta už mám vyčištěné, a jdu na večeři. Dávám si pivo, polévku a rybu. Pivo standard, polévka je voda z uzeného masa a v ní pár nudlí, ach jo, ale jsem tak vymrzlý, že si dávám na zahřátí dva talíře. Ryba jsou dva kousky filátka z tresky přelité hořčicovou omáčkou a k tomu brambory – oboje je uvařené příliš, nic moc, ale dojídám. Odmítám dezert a při dopíjení piva se rozhlížím. Hezká hospoda. Dnes tu navíc bude hudba s tancem, vidím pána se samohrajkou a postarší „ošlou“ blondýnu, tak to budou asi umělci. Pomalu se začínají trousit hosté, vesměs 65+. Dámy v sukních nebo šatech, přes to svetřík nebo sáčko, lodičky; pánové v tesilkách a pletených vestách a všichni si to hodlají užít. Držím jim palce a zvedám se.

Možná jsem jim neměl tak fandit, zvuk hudby je slyšet až dolů, řádili nejméně do tří. Tak to bych do nich nebyl býval řekl…