Sobota 23. března (Sobrado – Salceda, 33 km)

Horní patro rajského dvora začíná osvěcovat slunce, je sobota a kolem probíhají rajóny. Vstávám až po osmé, balím a kolem deváté si jdu udělat k snídani vejce. Po včerejšku nejsem úplně odpočatý a nechce se mi spěchat. Vychutnávám si svá volská oka a kolem desáté odcházím, to už je sluncem zalitý i trávník vprostřed kvadratury. Ještě se zastavuju v krámu, dokupuju chléb (už ani neřeším, že nemají žitný) a pomalu opouštím město. Do toho mi volá Vojta, jak že to tedy chci s letenkou. Plánuju, že v SdC budu už v pondělí, takže od úterý do čtvrtku bych mohl jít na Fisterru a návrat domů vidím ideálně na pátek 29. března. Vojta volá za chvíli zpátky, že pátek nevypadá dobře a jestli bych případně bral i čtvrtek a jestli počítám s tím, že letenka takto týden předem bude pěkně drahá. Říkám dvakrát ano, ale v ten moment zvyšuju rychlost, protože mám pocit, že Fisterru stihnu jen tak tak. Připadám si trochu jako osel, kolem kterého právě jdu. Pak dostávám zprávu, že mám letenku přes Barcelonu na pátek, tudíž mám na vše dost času. Dopřávám si pauzu a jím sušenky.

Dopolední úsek je celkem fajn, ještě není horko a trasa jde občas i po polních cestách. Dochází mi, jaké požehnání představovala trasa z Navie až do Sobrada, kdy procházela méně zalidněnou krajinou. Kolem poledne se dostávám na hlavní silnici a tento hodinový úsek v otevřené krajině bez stínu stromů je prologem k tomu, co přijde odpoledne. U Boimil si dávám přestávku, vidím totiž zastíněné lavičky u nějakého učiliště, které nejsou hned u silnice, tak mám na oběd i trochu soukromí. Po hodině se zvedám a vyrážím slunci vstříc.

V odpoledním žáru, kdy se opět nepohne ani lístek na stromě a každý příčetný člověk zalezl domů, přicházím do Boimorta, kde se trasa znovu rozděluje. Nechci si plán zkracovat, tak opět volím tu delší, přes Arzúu, označovanou jako Old Official Route. Opět se mi „daří“ jít v nejžhavější části dne přímo na jih, naštěstí asfaltová cesta nevede přes vesnice, ale mezi poli a lesy. O dvě hodiny později usedám na lavičku u stadionu hned na začátku Arzúy a dávám si čokoládu a ořechy. Už je příjemně, slunce je níž a pofukuje větřík. Brzy bych se měl napojit na Camino France, které je velmi frekventované, tak si chci ještě užít trochu klidu. Za chvíli se zvedám a jdu, v místě napojení je i albergue, ale je tu klid, nikde ani poutníka.

Odtud už se cesta stáčí k západu a jdu hlavně po polní cestě, takže je to moc pěkné. V Taberna Vella míjím Zeď moudrosti a o malý kousek dál jdu po přemostění dokončované dálnice, chybí jen vodorovné dopravní značení. Kolem půl sedmé přicházím do Albergue de Turístico v Salcedě, leží asi půl kilometru od trasy. Je to moderně zařízená a čistá ubytovna pro osm lidí, dále pension a restaurace. Na zahrádce sedí asi tři nebo čtyři poutnice nejrůznějšího věku a národnosti, ale v ubytovně jsem první. Dávám si sprchu, převlékám se a jdu na pivo. Paní za barem anglicky neumí, ale opatrně se mě ptá na ruštinu. Tu vzhledem ke svému problematickému vztahu k Rusku odmítám, ale její dcera přechází na angličtinu a číslovky jí jdou. Nesu si pivko a jdu si do recepce orazit credenciál, ubytko stojí 13 EUR, a pak se usazuju na zahrádce. Do toho přicházejí dva mladíci kolem třiceti až pětatřiceti let ve sportovních úborech, ale sotva se plouží, jeden dokonce zjevně kulhá. Jsme ubytováni spolu, tak chvíli klábosíme. Christian a Emilio jsou z Venezuely a oba pracují na letištích, jeden v Evropě, druhý asi v Číně. Jdou Camino France a dnes to měli kolem 35 km.

K večeři si dávám sýr s chlebem a promýšlím plán na další dny. Chybí mi asi 27 km, tak to bych dal na jeden zátah a dorazil do SdC zítra v podvečer. Anebo půjdu jen 18 km do A Lavacolly, kde si v albergue vyperu a zrelaxuju (nemusím s tím do potoka, jako dřívější poutníci). Na pondělí mi pak zbyde už jen asi 10 km, takže do cíle dorazím dopoledne voňavý a odpočatý. Myslím, že si závěr pouti tuto mírnou dávku důstojnosti zaslouží a volím plán B. Ubytovna má dobré hodnocení, tak to bude mým plánům vyhovovat.