Neděle 24. března (Salceda – Santiago de Compostela, 27 km)

Ráno dlouho vylehávám, nikam nespěchám, podle mého odhadu na plánovaných 18 km potřebuju tak čtyři hodiny, takže když vyrazím v deset, mám celé odpoledne na praní a sušení prádla. A navíc tu mají příjemně tvrdé matrace, ze kterých nebolí v zádech. Vstávám kolem osmé, jím sardinky s chlebem a po půl desáté už startuju; oba Venezuelané teprve snídají, přejeme si dobrou cestu.

Ještě ve vsi vidím vedle trasy trávník s posezením vytvořeným z velikých kamenných desek, zřejmě tu kempovali Flintstoneovi. A hned vedle opět staré zemědělské stroje, jako už mnohokrát předtím. Cesta začíná velmi sympaticky, jde mezi lesíky, lukami a poli.

Kdysi jsem vyprávěl, jak se mi postupně horšil zrak a jak jsem v knize Jakuba Čecha o Pacifické hřebenovce četl, že vedle cesty ležela pohozená pohovka, asi někomu vypadla z batohu. Nejdřív mě to pobavilo, ale až napotřetí jsem přečetl správně, že to byla pohorka. Dnes jsem si k cizímu psaní opatřil fotoilustraci. O kus dál je na kraji cesty vyvalený bulldog, chrápe a bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy se nechá fotit.

Po třech hodinách mě v oblasti letiště čeká dlouhé lesní stoupání, na jeho konci je nějaký taťka s dcerami u kiosku s vodou, limonádami a pomeranči. Vodu mám, ale pivo bych si dal – dozvídám se, že pivo je alkohol a jeho prodejce musí mít licenci. Tak to jsou pro mě hned dvě novinky. Obcházím okraj letiště, vidím dálnici, stojí tu i velký reliéf s mušlí a nápisem Santiago, ale za moment už zase sestupuju do dolíku – myslím, že cíl už je velmi blízko.

Konečně. Trasa se teď trochu zahustila, ale Albergue Lavacolla je už za rohem, jak mě ujišťuje velká reklama. Je tu celkem klid, ale to mě vzhledem k denní a roční době nepřekvapuje. Zvoním na zvonek. Po chvíli vychází paní s pánem a říkají, že mají zavřeno a renovují. Nechávám si to pro jistotu zopakovat a pak se šourám přes ulici do stínu, sedám na sokl u domu a přemítám, co dál. Na trase je určitě nejméně jedna další ubytovna někde u O Monte do Gozo, to už je okraj SdC, ale Wisely+ uvádí horší hodnocení, protože je pro čtyři sta lidí a riziko štěnic je tam příliš vysoké. Nakonec se rozhoduju, že to do SdC dojdu ještě dnes a najdu si ubytování tam.

Zastavuju se v místní pekárně pro chleba a jdu. Snažím se jít rychle, abych ze sebe dostal zlobu, která ve mně začala kypět, když mi nevyšly mé plány. Cesta je zase příjemná mezi stromy, střídavě nahoru a dolů, tak se uklidňuju a musím se tomu (a hlavně sám sobě) smát. A když zahlédnu u silnice bar, dělám krátkou pauzu na rychlé pivo a o kilometr dál pak trochu delší přestávku na jídlo. Míjí mě několik sólo poutníků, zdravíme se, jeden z nich jde v crocsech. Jsou tu i skupinky poutníků, ty se převážně zaobírají samy sebou a celkem dost halasí. Chvála Bohu, že toho jsem byl dosud ušetřen. 

Jdu kolem kempu a baru San Marcos, tam ještě nezahájili sezónu, ale celkově je znatelný nárůst infrastruktury. Ještě pár drobných zhoupnutí nahoru a dolů a krásných výhledů vpravo i vlevo a kolem půl čtvrté vystupuju na Monte do Gozo. Odtud je výborný výhled nejen k jihu, ale především k západu, kde se rozprostírá SdC. Sedám si na zídku vedle cesty, dívám se na město pod sebou a rekapituluju si den po dni zážitky a místa, kterými jsem šel a kde jsem spal. Cítím obrovskou vděčnost, že mi Hospodin dopřál tolik společného času (a já si toho všiml) a že jsem těch pět set kilometrů dal bez jakékoli újmy. Taky se soustřeďuju na to, co mi cesta dala a zda je něco nového v mém vnímání světa. Už vím, že když chci od někoho pomoc, musím přijmout jeho tempo a způsob pomoci. Těším se domů, takže to je další dobré potvrzení, ač ten oheň neplane tak vysoko jako dřív. A že možná v hledání nové práce při Sofiině volbě peníze nebo život dám přednost prostoru pro můj život. A co jsem pustil po vodě pryč, má už tak zůstat.

Za půl hodiny jsem na kraji města a čekají mě cca 4 km přes město. V této části je zajímavá hlavně dopravní značka Pozor, kočky. Přicházím do historického centra a vítá mě zvuk dud. Prima, Keltové vždycky měli mé sympatie. V průchodu stojí kluk a hraje na dudy, model nejsem schopen posoudit. Chvíli tam v odpoledním slunci postojím a poslouchám, pak mu přispěju na režii a jdu dál. Ještě musím stihnout dneska udělat tu slavnostní tečku.

Náměstí před katedrálou je rušné, ale zdaleka ne plné. Katedrála je v rekonstrukci, tudíž neuvidím pověstnou obrovitou kadidelnici (hrozně vtipné slovo). O kus dál hraje nějaký šraml něco od Beatles, tak je to kapku matějská. Ptám se na kancelář pro turisty, je to hned za rohem, kousek níž. Jdu dlážděnou ulicí s několika bary, před některými sedí poutníci. Nějaké dvě holky s bágly mi tleskají, jsem z toho všeho poněkud naměkko.

Už jsem před kanceláří, jdu dovnitř. U přepážky je milá paní v důchodovém věku, mluví velmi dobře anglicky a říká mi: „Asi už jste dlouho na cestě, máte na opálených rukách bílé pruhy od poutek hůlek“. „Sedmnáct dní, to není tak moc,“ nechci se dlouho vybavovat. Raději bych už vypadl, protože cítím, že jsem cítit a triko „prosolsobě“ také o mnohém vypovídá. Pak se domlouváme ohledně certifikátu za ušlé kilometry – podle credencialu, jediného vodítka dokládajícího průchod trasou, je to prý z Colungy 412 km. Nevadí, je to jen papír, v nohách mám 500+.

Už jsem venku, sedám si ke stolku před první bar a dávám si pivo. Volám domů a nemůžu mluvit, jak mě to rozsekalo. Z hovoru mě vyrušují kluci z Venezuely, právě dorazili, tak je vítám a dáváme si high five. Objednávám si ještě jedno pivo, volám mámě a hledám v mobilu, kam vlastně půjdu spát. Jsou tu mraky ubytoven, vybírám tedy podle názvu Roots and Boots a volám, jestli mají volno, že do hodiny dorazím. Ujišťují mě, že ano. Dopíjím a vyrážím.

Jsem překvapen efektivitou zvolené metody výběru. Albergue je blízko centra a je to solidní ubytovna za 12 EUR v činžáku s přísně vypadajícím správcem. Kupuju si pizzu z mikrovlnky (hrozná, ale kalorie má). Ubytovávám se v pokoji, kde už je asi pět jiných chlapů, a jdu do sprchy. Na dvorku si přepírám prádlo, je ještě teplo a pofukuje vítr, do rána budu mít usušeno.

Kolem osmé prosím správce o tip na restauraci na jídlo a případně pivní bar s větším výběrem, rád bych se odměnil nějakým speciálem typu IPA. Ochotně vytahuje mapu a zakresluje mi tři hospody s jídlem, ohledně piva neví. Jdu se projít centrem a hledám je. Z těch tří nacházím jen jednu, dnes má zavřeno. Už je skoro devět, když to vzdávám a sedám do gyros baru a dávám si falafel a pivo. Přichází na mě strašlivá únava, dojídám a jdu tichým parkem na ubytovnu.