Středa 27. března (Cee – Fisterra, 15 km)

Vstávám kolem půl osmé a vůbec nespěchám, musím si dojít do krámu a tam otvírají až v devět. Hospitalero se mi snaží vnuknout myšlenku, že bych tedy před tím ještě stihl navštívit kostel, ale nenechávám se vyvést z konceptu. Čeká mě jen 15 km, chci se někde dobře najíst a odpoledne se chvíli válet u moře, to je můj dnešní přízemní plán. Jdu do konzumu, cestou fotím čerstvě instalovaný artefakt – pár poutnických bot a mušli; kupuju si chleba, hummus, olejovky a sušenky. A hlavně jsem po dvou týdnech opět narazil na bramborový salát s tuňákem. Venku už je takové horko, že jdu rovnou do šortek a trika.

Trasa vede po nábřeží, do kterého se opírá slunce. Jdu tak zaujatě, že nepostřehnu, že jsem měl odbočit, a dokonce se musím asi 1 km vracet. Pak dlouho stoupám mezi domy, z jedné zahrady mě kdosi zdraví německy, tak německy odpovídám, oba se tomu zasmějeme. Na hřebenu je albergue San Roque, od něj sestupuju dolů k moři, obcházím záliv a pak zas kousek lesem. Když z něj za chvíli vylézám, vidím pláže kolem Fisterry a jednu hned pode mnou, kde se někdo koupe. Je poledne, slunce praží a už vidím přístupovou cestu; jdu dolů, konečně oblékám plavky a za moment jsem v moři. Není to úplně bazénová teplota (pokud nemyslíme ten ochlazovací vedle sauny), tak se rychle celý nořím, dělám pár temp a už se brodím zpátky. Chvíli sbírám na pláži mušle, ještě volám Vojtovi, jestli je to legální. Za moment píše, že ano, je to v rámci EU. Tak snad. Na kameni si dávám bramborový salát s chlebem, pláž je příjemná, písčitá, ale na okraji, kam dosáhne příliv, je nepořádek, kusy palet a cáry rybářských sítí.

Strávil jsem tu příjemnou hodinku, v odpoledním horku se trochu mátožně rozcházím, vystoupám nahoru a pak už jde cesta zvolna dolů a vede podél dlouhé pláže. Zastavuju v baru na pivo a dobírám vodu. Do města zbývají ještě 3 km a pak zhruba totéž na sám konec světa. Potkávám dalšího poutníka v protisměru, dáváme se na chvíli do řeči. Jmenuje se Mike, je z Kanady a říká, že cesta zpět je velké dobrodružství. V centru jdu do hospody, dávám si mísu salátu, který je čerstvě namíchán z vychlazených ingrediencí a skvěle osvěžuje, a grilovanou makrelu s bramborem. K tomu dostávám stolní víno, které sice nijak zvláštně nechutná, ale když pak vyjdu z přítmí na ostré slunce, cítím, že nějaké volume mělo. Ještě ráno jsem se cítil silný jak rek, který – bude-li třeba – dojde třeba až na konec světa. Nyní mám sil už jen tak stěží dojít na Konec světa. V baru si ještě doplním zásoby vody, beru i do obou vaků, takže mám asi čtyři litry, protože můj plán je prostý: dojít na konec světa, pozorovat západ slunce a pak tam strávit noc pod hvězdami. A jsem zvědav, jestli uvidím celý Orion, mé oblíbené zimní souhvězdí – za celou cestu jsem viděl vykukovat vždy jen kus.

Zjišťuju si zastávku busu, abych ráno nezmatkoval, a za rohem si v krámu kupuju zásoby na blížící se konec světa: tři velká piva a dva grapefruity. Zároveň se dívám, co mají v nabídce, abych ráno před odjezdem busu rychle pořídil.

Po půl čtvrté vyrážím na poslední úsek cesty. Cesta jde do kopce podél silnice, inu, více romantiky jsem čekat nemohl. Míjím sochu poutníka a kolem půl páté jsem v cíli. Fisterra (galicijsky), Finisterre (španělsky). Parkoviště plné busů a aut, turisté v polobotkách a střevících proudí kolem stánků se suvenýry na ostroh pod majákem a zase zpět s mezipřistáním u nultého patníku. Hrome, ten bych si také rád vyfotil. A někdo z davu řekne: „Hele, poutník“ a jiný milý pán mi nabízí, že mě vyfotí. Stavím se za patník a asi vypadám nervózně, protože pán na mě volá „patates“, což mě rozesměje, „aparát jen cvak´“ a fotka je hotová. Děkuju a jdu si sednout na lavičku opodál. Nikdo tam není, dávám si grapefruit a pivo a začínám se rozhlížet, jak dokončit plán. Popojdu pak ještě kousek k velikému kameni, odkud budu mít nerušený výhled na západ. Večeřím chleba s hummusem, piju pivo, volám domů a koukám, jak slunce pomalu padá do moře. Ochlazuje se a zvedá se vítr, ono to možná s tím noclehem nebude tak jednoduché. Do toho ještě mládež túruje skútry po silničce vedoucí na nedaleký kopec. To už se slunce dotýká hladiny a zhruba za pět až šest minut je zcela utopené. Vítr nabírá na síle, oblékám si více vrstev, ale to nestačí, musím se přemístit, nacházím místo za větrem na úzkém proužku vedle cesty. Nedaleko stojí tři kempry, tak jdu lidem od nich říct, aby se nelekli, že budu spát opodál. Ještě chvíli pozoruju lodě plující podél pobřeží, pak už je úplná tma, do které bliká maják a já se ze spacáku dívám na svítící i padající hvězdy a myslím na ty tři týdny plné Božího požehnání. Ono je to tak asi pořád, ale tady jsem měl čas si to uvědomit. Děkuju Hospodinu za krásné počasí, za nohy a tělo, které mi dal a které to všechno zvládly. Děkuju za lidi, které jsem potkal, a za zážitky. Děkuju Jitce za časový prostor na tenhle výlet. Myslím, že celá ta moje pouť byla o návratu ke kořenům. Vracím se domů okouzlen minimalismem, kterým je život na trailu prosycen, a rozhodnut rozvíjet to, co mě bude bavit, protože „nádobu první půlky života“ už mám dobudovanou.