Pátek 15. března (Aviles – Soto de Luiňa, 28 km)

Vstávám kolem půl osmé, noc byla teplá (asi 10°C) a jak jsem spal na kopci, ani nemám provlhlý spacák. Krátce po osmé vyrážím, je příjemně na šortky a mikinu. Cesta jde zezačátku hodně po asfaltu, pak přicházím na lesní cestu a místy i náročné stoupání. Kolem desáté přecházím historický most a prudkým stoupákem kolem opilcova sloupu s prázdnými lahvemi vstupuju do Soto del Barco. V kavárně si doplňuju vodu a pak scházím po historické silnici do údolí řeky Rio Nalón. Je to blízko jejího ústí a výška hladiny se mění s přílivem a odlivem, proto jsou loďky u břehu přivázány u vysokých mol. Dělám si čoko pauzu a pak mířím přes most táhlým stoupáním do Muros de Nalón. Hned na kraji má být vyhlášená hospoda pro poutníky Casa de Carmina, ale je zavřeno - asi ještě není jejich sezóna. Nevadí, o kus dál je supermarket, zůstanu tedy u studené stravy. Kupuju si žitný chléb, avokáda, olejovky, brokolici, majonézu a půlkilo grilovaných žeber, které mi ještě polévají zdejší omáčkou. Chci si jídlo vychutnat v klidu a dát vyvětrat spacák, proto pokračuju přes centrum města až na jeho klidný okraj. Na lavičce rozkládám spacák a pouštím se do jídla. Bohužel žebra už poněkud vychladla a ta jejich hořčicovo - octová omáčka se mi brzo přejídá, takže ve finále ji ze žeber stírám ubrouskem a musím se hodně přemáhat, abych nenechával zbytky.

Po hodině se zvedám, balím a jdu převážně lesem do El Pitó, mého dnešního cíle. Je brzké odpoledne, ušel jsem asi šestnáct kilometrů, tak si dávám v hospodě pivo, nechávám si orazit credencial a klábosím s barmanem. Prý většina poutníků vyráží až po přechodu na letní čas, když je delší den. Tak jo, timing jsem trefil intuitivně úplně skvěle. Přemýšlím, co se zbytkem dne. Kdybych dal ještě dvanáct kilometrů, došel bych do Soto de Luiňa… Jasně, loučím se a vyrážím.

Změnila se krajina – tady hodně rostou borovice. Všude je vidět moderní dopravní infrastruktura – přes opuštěná údolí jdou obrovské mosty, dálnice a silnice, které několikrát přecházím a podcházím, září novotou. Nevím, ale jestli to zde financovali z evropských dotací, aspoň jim tu něco zbyde. U nás by je s podporou lidovců (pro mě překvapivou) schramstly mamutí zemědělské firmy na devastaci půdy a krajiny.

Kolem půl sedmé přicházím do Soto de Luiňa. Vidím také první otevřený krám se suvenýry, kupuju si mušli a vážu na batoh, tak teď už jsem fakt echt peregrino. Původně jsem zamýšlel spát venku, ale už je celkem pozdě a šeří se. Ubytko by tady mělo stát jen 6 EUR, tak jdu do albergue; jsou zde už dva poutníci, starý a mladý Španěl. Mladého trochu zpovídám, je z jihu, dnes dorazil na Asturijské letiště a za dvanáct dní chce dorazit do SdC. Ubytovna je obrovská ratejna a je zde vysloveně zima. Kuchyňka je mimo provoz. Vybírám si postel blízko zásuvky, abych se komfortně dobil, a rozkládám spacák. Pak ještě narychlo běžím dokoupit jídlo a do lékárny pro jodisol, ráno jsem našel mrtvé klíště nalepené na goretexovém pytli. V potravinách mě překvapují: jídlo stojí 6 EUR, ale při platbě kartou 7 EUR. Nevěřím vlastním uším a nechávám si to zopakovat, pak to ještě v úžasu rekapituluju (navracím porozumění) a prodavačka to potvrzuje. Říkám jí, že si myslím, že to není legální, ale ona si trvá na svém. Platím tedy cash.

Po návratu se sprchuju a čekáme na správce, ten přichází až kolem deváté. Zítra můžeme jít buď běžnou (novou) trasou nebo si zvolit tu původní, avšak ta jde přes kopec oblastí zcela bez infrastruktury, takže vodu a jídlo na celý den s sebou. To mě láká, nečekal jsem, že budu každou hodinu v nové vesnici jako převážně doteď (i když dnešní trasa byla hodně lesní). Správce však rezolutně radí jít novou trasou, ta původní není jen náročná, ale dokonce nebezpečná a pro jednotlivce čistý hazard. A když i mladý Španěl říká, že o té původní ani nepřemýšlel, rovněž vyměknu. Před desátou jdeme spát, stejně se tam zimou nedá dělat nic jiného.