Richard Rohr v roce 1994 při výuce hebrejských proroků pro stážisty CAC zdůraznil, že láska proroků k Bohu a jejich vášeň pro spravedlnost vycházejí z proměňující se zkušenosti "posvátného prostoru":

Srovnávací religionista Mircea Eliade (1907-1986) popisuje posvátný prostor a profánní prostor. Posvátný prostor ztotožňuje s prolomením božské reality a domnívá se, že moderní lidé mají k posvátnému prostoru nesnadné a slabé vazby. [1] Od osvícenství žijeme téměř výhradně v profánním prostoru. Představíme-li si kruh jako posvátný prostor, uvnitř kruhu je jeden referenční bod a vše se odráží od tohoto středového bodu.

Většina z nás už někdy byla uvnitř posvátného prostoru. Je to vždy, když s námi něco zatřese do absolutního teď. Může to být, když jsme k smrti vyděšení, nebo třeba ve chvíli, kdy nám zavolali, že nám právě zemřela matka nebo otec. To je posvátný prostor. Někdy trvá několik dní nebo týdnů a je to místo, kde vše prožíváme z hlediska tohoto jediného referenčního bodu. Nedokážeme myslet na nic jiného. Když jsem se dozvěděla, že mi zemřela matka, šla jsem do místního obchodu a opravdu se mi chtělo narcisticky na všechny křičet: "Proč jen tak pokračujete ve svých obchodech, copak nevíte, že mi zemřela matka?". Jsme tak zapleteni do tohoto jinak utvářeného vesmíru. Opravdu jsem nemohla uvěřit, proč by někdo jiný měl kupovat a prodávat věci, protože copak neví, že svět je jinak uspořádaný? Možná jsme to zažili jen na vteřinu, ale tento posvátný prostor je cokoli, co nás táhne k prožívání Úplného teď.

Tajemství hebrejských proroků spočívá v tom, že měli proměňující zkušenost s posvátným prostorem. Výzvy Jeremiáše, Izajáše a Ezechiela jsou každá jasným popisem transformujícího okamžiku posvátného prostoru. Jejich svět je přetvořen, život je přetvořen a poté se musí vrátit k tomu, co vypadá obyčejně, ale nyní se pro ně stalo zcela neobyčejným. Vidí realitu jinýma očima. Myslím, že důvod, proč potřebujeme místo, jako je CAC nebo škola pro proroky, je ten, že musíme najít způsob, jak lidi ctít a posílat na toto vážné hledání Boha. To je primární a z toho se rozvíjí kritické vědomí.

Nemyslím si, že to někdy bude velkolepý program pro velké množství lidí, ale myslím si, že prorocký dar lze vzdělávat a věřím, že prorocký dar lze vyvolat. Jakmile začneme mluvit o prorocích a pojmenovávat prorocký dar, mnohem více lidí by mohlo uznat: "Možná, že právě já mám tu a tam tento dar." To by se mohlo stát. Nemusíme se sami pojmenovávat jako proroci, ani aby nás někdo jiný nazýval proroky, ale můžeme tu a tam prorocky působit. Můžeme být radikálně oddáni velkému obrazu, velké tradici, a zároveň ji můžeme svobodně kritizovat.

Odkazy:

[1] Viz úvod a první kapitolu knihy Mircea Eliade, Sakrální a profánní: The Nature of Religion, přel. Willard R. Trask (New York: Harcourt, 1959, 1987).

Převzato z Richard Rohr, The Way of the Prophet (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 1994), audio nahrávka. Již není k dispozici.

Obrázek: Cesta z jednoho týdne do druhého - Taylor Wilson, Madona a Mesiáš (detail), tuš, použito se svolením. Alma Thomas, Zatmění (detail), 1970, akryl na plátně, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, akryl na plátně, Smithsonian. Klikněte zde pro zvětšení obrázku.

Tvorba je posvátný prostor; pestrobarevná skvrna barvy na plátně evokuje světlo procházející vitráží.

Překlad z angličtiny.

Prozkoumat dále

Pracujte s námi

Doporučujeme vám, abyste se na nás obrátili.

Poznejte tým

In a 1994 retreat on the Hebrew prophets for CAC interns, Richard Rohr stressed that the prophets’ love for God and passion for justice came from a transforming experience of “sacred space”:

Comparative religion scholar Mircea Eliade (1907–1986) describes sacred space and profane space. He identifies sacred space with an inbreaking of divine reality, and thinks that modern people have uneasy and weak connections to sacred space. [1] Since the Enlightenment, we live almost entirely in profane space. If we picture a circle as sacred space, inside the circle, there is one reference point, and everything bounces off of that center point.

Most of us have been inside sacred space before. It’s whenever something jolts us into the absolute now. It could be when we’re frightened to death, or it could be like the moment we received the call that our mother or father had just died. That’s sacred space. Sometimes it lasts for days or weeks, and it’s where everything is experienced in terms of that one reference point. We can’t think of anything else. After I heard my mother died, I went down to the local store, and I really wanted to shout narcissistically to everybody, “Why are you just going ahead with your business, don’t you know my mother died?!” We’re that caught up in this differently shaped universe. I really couldn’t believe why anybody else would be buying and selling things, because don’t they know the world has been rearranged? Maybe we’ve only experienced it for a second, but this sacred space is anything that pulls us to experience the Total Now.

The secret of the Hebrew prophets is they had a transforming experience of sacred space. The calls of Jeremiah, Isaiah, and Ezekiel each are a clear description of a transformative moment of sacred space. Their world is reconfigured, life is reconfigured, and afterward, they have to go back to what looks ordinary but now has become entirely extraordinary for them. They see reality with a different set of eyes. I think the reason that we need a place like the CAC or a school for prophets is because we’ve got to find a way to honor and send people on this serious search for God. That is primary, and it’s from this that we develop critical consciousness.

I don’t think this will ever be a grand agenda for a large amount of people, but I do think the prophetic gift can be educated, and I do believe the prophetic gift can be called forth. Once we start speaking about the prophets and naming the prophetic gift, a lot more people might recognize, “I might just have that gift now and then.” We don’t need to name ourselves as prophets, or for anyone else to call us prophets, but we can operate prophetically now and then. We can be radically committed to the big picture, the great tradition, while being free to critique it.

References:

[1] See the introduction and first chapter of Mircea Eliade, The Sacred and the Profane: The Nature of Religion, trans. Willard R. Trask (New York: Harcourt, 1959, 1987).

Adapted from Richard Rohr, The Way of the Prophet (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 1994), audio recording. No longer available.

Image credit: A path from one week to the next—Taylor Wilson, Madonna and Messiah (detail), ink, used with permission. Alma Thomas, The Eclipse (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.

Creation is sacred space; the multi-colored spot of paint on canvas echoes the light through a stained-glass window.

Explore Further

Practice With Us

Meet The Team