Ministr a spisovatel Howard Thurman (1899-1981) zdůrazňoval důležitost setkání s Bohem tváří v tvář:

Ústřední skutečností náboženské zkušenosti je vědomí setkání s Bohem. Popisná slova jsou různá: někdy se tomu říká setkání, jindy konfrontace a někdy pocit přítomnosti. Na čem se však trvá, ... [je to, že] jedinec je vnímán jako vystavený přímému poznání konečného smyslu ... v němž se vše, čím jedinec je, stává jasným jako bezprostřední a často zřetelné zjevení. Člověk se ocitá tváří v tvář něčemu, co je o tolik víc a o tolik obsažnější než veškeré jeho vědomí sebe sama, že pro něj v daném okamžiku neexistují žádné otázky. Aniž by se ptal, nějak to ví.

Mysl zachycuje celek - prožitek je mimo diskurzivitu nebo ji zahrnuje.... Jedinec v prožitku jako by se zmocnil toho, co celou dobu věděl jako pravdivé. To, co je nové, je realizace. A to má hluboký význam. [1]

Pobyt s kvakery poskytl Thurmanovi posvátný prostor pro prožitek jednoty s Bohem a ostatními lidmi. Ukázalo se, že je to brána k činnosti i kontemplaci. Autorka Lerita Coleman Brownová píše:  

Po více než čtyři sta let přetrvává živý kvakerský závazek k mystické praxi mlčení…. Pevní zastánci "tichého hlasu" kvakeři věří, že každý v sobě nosí božské světlo Boha a že všichni jsme si rovni bez ohledu na titul nebo socioekonomické postavení. Věří, že Bůh k nám nepřetržitě promlouvá a že ticho a klid jsou předpokladem k tomu, abychom mohli naslouchat tiché, jemné, beze slov vedené Boží komunikaci. Kvakerům však nestačí jen rozjímat; předpokládají, že činy vycházející z ticha by měly usnadnit ukončení sociální nespravedlnosti a vytvoření laskavějšího světa. Jako zastánci míru a rovnosti se mnozí kvakeři účastnili podzemní železnice a pomáhali tisícům lidí při útěku z otroctví.

V rámci studia mystiky se Howard Thurman účastnil kvakerských shromáždění a seděl v tichu, které je charakteristické pro nepsané formy kvakerské bohoslužby. V kázání z roku 1951 o síle ticha při společné bohoslužbě … Thurman hovoří o své osobní zkušenosti se skupinovým tichem během tradičního kvakerského shromáždění:

Nikdo neřekl ani slovo ... jen ticho. Ticho. Ticho. A v tom tichu jsem měl pocit, jako by všichni byli na jedné straně a já byl na druhé straně, sám, se svým hlukem. A pokaždé, když jsem se snažil dostat přes bariéru, nic se nestalo. Byl jsem jen Howard Thurman. A pak... Nevím, kdy se to stalo, jak se to stalo, rád bych vám to řekl, ale někdy v tu hodinu jsem překročil neviditelnou hranici a stal jsem se jedním se všemi hledajícími. Už jsem nebyl Howard Thurman; byl jsem, byl jsem lidský duch zapojený do tvůrčího okamžiku s lidskými duchy, v přítomnosti Boha. [2]

Minister and author Howard Thurman (1899–1981) stressed the importance of coming face to face with God:

The central fact in religious experience is the awareness of meeting God. The descriptive words are varied: sometimes it is called an encounter; sometimes, a confrontation; and sometimes, a sense of Presence. What is insisted upon, however, … [is that] the individual is seen as being exposed to direct knowledge of ultimate meaning … in which all that the individual is, becomes clear as immediate and often distinct revelation. He is face to face with something which is so much more, and so much more inclusive, than all of his awareness of himself that for him, in the moment, there are no questions. Without asking, somehow he knows.

The mind apprehends the whole—the experience is beyond or inclusive of the discursive…. The individual in the experience seems to come into possession of what he has known as being true all along. The thing that is new is the realization. And this is of profound importance. [1]

Spending time with Quakers provided Thurman with sacred space to experience his oneness with God and other people. It proved to be a doorway to both action and contemplation. Author Lerita Coleman Brown writes:  

For more than four hundred years, a vibrant Quaker commitment to the mystical practice of silence has persisted…. Staunch promoters of the “still small voice,” Quakers believe that everyone carries the divine light of God within them and that we are all equal regardless of title or socioeconomic status. They believe that God speaks ceaselessly to us and that quietness and stillness are prerequisites for hearing the soft, gentle, wordless communication of God. Yet for Quakers, being contemplative is not enough; they assume that actions emerging from the silence should facilitate the end of social injustices and the creation of a more benevolent world. As advocates of peace and equality, many Quakers participated in the Underground Railroad, assisting thousands in escaping slavery.

As part of his study of mysticism, Howard Thurman attended Quaker meetings and sat in the silence that characterizes unscripted forms of Quaker worship. In a 1951 sermon on the strength of silence in corporate worship … Thurman speaks of his personal experience of group silence during a traditional Quaker meeting:

Nobody said a word … just silence. Silence. Silence. And in that silence I felt as though all of them were on one side and I was on the other side, by myself, with my noise. And every time I would try to get across the barrier, nothing happened. I was just Howard Thurman. And then … I don’t know when it happened, how it happened, I wish I could tell you, but somewhere in that hour I passed over the invisible line, and I became one with all the seekers. I wasn’t Howard Thurman anymore; I was, I was a human spirit involved in a creative moment with human spirits, in the presence of God. [2]